Článek
Když pražský německy píšící úředník a spisovatel Franz Kafka počátkem dvacátého století psal své romány Proces a Zámek, nepsal vizionářskou sci-fi o budoucnosti. Popisoval svou vlastní, tísnivou současnost rakousko-uherské a rané prvorepublikové byrokracie. Skutečně mrazivé ale je, že jeho literární obrazy zůstávají i po více než sto letech naprosto relevantní. Z jeho temných vizí o neviditelné, neuchopitelné a všemocné administrativě, která drtí jednotlivce, se stal základní operační systém našeho moderního sociálního aparátu.
Když dnes běžný občan – příslušník střední třídy, který poctivě platí daně, spoří a nedělá problémy – narazí na životní překážku a potřebuje od státu využít záchrannou síť, narazí na tvrdou zeď. Ať už jde o rodičovský příspěvek, podporu v nezaměstnanosti po krachu firmy, nebo příspěvek na péči pro stárnoucí matku, stát vás v první vteřině nebere jako klienta v nouzi. Bere vás jako podezřelého.
Sociální systém v České republice je do značné míry stále postaven na hluboké presumpci viny. Systém tiše předpokládá, že ho chcete podvést. A abyste tuto vinu ze sebe smyli, musíte se podrobit rituálu ponížení: musíte dokládat věci, které už často dávno existují v roztříštěných státních databázích, a čekat nedůstojné týdny či měsíce na rozhodnutí, které má přitom existenční dopad na vaši rodinu.
Digitální pošťák a tvrdá realita zpráv NKÚ
Politici se na tiskových konferencích rádi předhánějí v tom, kolik miliard korun investovali do takzvané digitalizace. Vznikají klientské portály a e-služby. Nutno spravedlivě přiznat, že u některých agend (například portál Jenda u Ministerstva práce a sociálních věcí) došlo k posunu a občan může žádost podat z gauče. Jenže vizuálně hezký webový formulář je jen pozlátko. Skutečná nemoc se skrývá pod kapotou.
Český stát totiž nepochopil, co slovo digitalizace znamená procesně. Skutečná digitalizace neznamená, že občan vyplní PDF přes internet. Znamená to, že data obíhají úřady rychlostí světla na pozadí. Realitu obnažují nezávislí auditoři. Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) ve svých zprávách z let 2024 a 2025 opakovaně a velmi tvrdě konstatuje to, co všichni tušíme: vnitřní digitalizace úřadů nevedla k očekávanému snížení administrativy ani k poklesu počtu úřednických míst. Proč? Protože státní registry spolu stále dostatečně nemluví a nejsou dostatečně robustní. Máme tu technické, ale i nesmyslné legislativní překážky, kdy se jednotlivé resorty schovávají za GDPR nebo rezortní ochranu dat, jen aby si nemusely nasdílet informace.
Jak jsme již viděli u zničující složitosti veřejných zakázek, úřední aparát trpí obrovským alibismem. Než aby úředník převzal odpovědnost, raději po vás vyžaduje papír, který sám drží v jiné databázi.
Výsledkem je fenomén digitálního pošťáka. Stát ví, kolik vyděláváte (ČSSZ a Finanční správa). Stát ví, kde bydlíte (Registr obyvatel). Stát ví, že se vám narodilo dítě (Matrika). Přesto vás v mnoha životních situacích nutí, abyste si údaje z jedné státní databáze stáhli a vložili je do formuláře pro jinou státní databázi. Vy tak děláte neplaceného kurýra mezi dvěma servery, které byly pořízeny z vašich daní.
Zločin zvaný „Změna situace“ a ekonomika plýtvání
Pokud by se tento administrativní očistec odehrával jen jednou na začátku, dalo by se to možná se zatnutými zuby přežít. Rigidita systému se ale naplno ukazuje v jeho potřebě neustálé, periodické kontroly.
Pokud pobíráte určité typy příspěvků (například příspěvek na bydlení nebo péči), systém vás nutí v pravidelných intervalech znovu a znovu dokazovat, že jste stále chudí, že nájemní smlouva stále platí a že vaše nemocná babička zázračně neomládla. Úředníci jsou zavaleni rutinní kontrolou stovek tisíc papírů, místo aby se věnovali adresné sociální práci v terénu tam, kde lidé skutečně propadají sítem.
A teď se podívejme na ekonomickou logiku tohoto nesmyslu, kterou samozřejmě financuje střední třída. Představte si žádost, která občanovi přinese pár tisíc korun. Pokud musí tuto rutinní žádost manuálně posoudit referent, zkontrolovat přílohy, odeslat rozhodnutí do datové schránky a pak to celé za půl roku opakovat, stane se něco naprosto absurdního: náklady státního aparátu na zpracování této byrokracie velmi často převýší samotnou částku, kterou stát občanovi vyplatí.
My ze svých daní neplatíme jen záchrannou sociální síť pro potřebné. My platíme gigantický, do sebe zahleděný kontrolní aparát, který si svou vlastní procesní složitostí neustále obhajuje svou existenci.
Iluze „Once-Only“: Proč Estonsko funguje a my jen zkoušíme
Jak tuto spirálu plýtvání časem i penězi zastavit? Kosmetické úpravy webových portálů zjevně nestačí. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) ve své zprávě Public Governance Review (2023) jasně konstatuje, že Česká republika má obrovský prostor pro modernizaci a doporučuje drastické zjednodušení procesů uvnitř státní správy.
Hlavním lékem je evropská iniciativa a právní doktrína zvaná Once-Only Principle (Princip jednoho podání). V úspěšných digitálních ekonomikách, jako je Estonsko, je to železný zákon. U nás je to zatím jen fráze, která se heterogenně a pomalu implementuje napříč resorty, přičemž každé ministerstvo si to vykládá po svém.
Co by Once-Only znamenalo v nekompromisní české praxi, pokud bychom ho vynutili zákonem?
- Absolutní zákaz pro úřad: Musí být uzákoněno, že jakmile stát získá od občana jakýkoliv údaj (adresu, výši mzdy), je přísně nelegální, aby jakýkoliv jiný státní orgán tento údaj po občanovi v budoucnu požadoval znovu. Důkazní břemeno se obrací. Pokud Úřad práce potřebuje znát vaše příjmy, má zákonnou povinnost si je na pozadí vytáhnout od Finanční správy. Pokud úředník pošle občana „obstarat si potvrzení vedle“, musí to být klasifikováno jako hrubé procesní selhání úřadu, nikoliv jako občanova povinnost.
- Proaktivní stát: Jakmile se rodině narodí dítě a matrika to zapíše, stát má iniciovat proces sám. Rodiči má v aplikaci pouze vyskočit upozornění: "Gratulujeme. Víme, že máte nárok na tyto příspěvky. Vaše údaje jsme předvyplnili. Kliknutím zde je potvrdíte." Zní to jako utopie? Ne, to je jen propojení existujících API, které by šikovná IT firma zvládla za měsíc, kdyby jí v cestě nestály resortní bariéry.
- Automatizace rozhodnutí: Proč čekáme na přiznání dávky třicet dní? V plně propojeném databázovém systému nemá schválení nároku, který splňuje tabulkové parametry, trvat měsíc. Má trvat milisekundy. Algoritmus porovná registry a vydá rozhodnutí. Úředník z masa a kostí má svou kapacitu věnovat pouze výjimkám, odvoláním a složitým lidským osudům, které se do tabulek nevejdou.
Závěr: Konec čekárny
Současný systém sociálních dávek není jen neefektivní. Je to morální selhání státu, který se tváří jako moderní instituce, ale ve skutečnosti se ke svým občanům chová jako k poddaným, kteří mají dostatek volného času na úřední turistiku. Kafkův labyrint chodeb, i když už je dnes částečně přebarvený do webových formulářů, stále neslouží k odhalování skutečných dotačních podvodníků – ti se totiž v systému umí pohybovat nejlépe ze všech a své žádosti mají vždy formálně perfektní. Tento labyrint slouží jen k frustraci slušných lidí.
Střední třída, která tento neefektivní divadelní kus ze svých odvodů platí, má plné právo říct dost. Máme nezadatelné právo požadovat stát, který funguje jako neviditelná, proaktivní a tichá služba na pozadí našich životů, nikoliv jako arogantní dráb. Je načase ten starý Kafkův Zámek konečně opustit. Ne tím, že v něm vymalujeme chodby, ale tím, že ho nahradíme funkčním datovým kabelem.
Zdroje a doporučené čtení:
- OECD (2023). Public Governance Reviews: Czech Republic: Významná mezinárodní zpráva konstatující, že ČR sice investuje do IT, ale má zásadní mezery v propojování procesů na pozadí a potřebuje modernizovat a zjednodušit veřejnou správu.
- Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) – Výroční zprávy 2024/2025: Zásadní auditní zjištění, která opakovaně upozorňují, že vnitřní digitalizace úřadů nevedla k reálnému snížení administrativy ani úsporným škrtům na straně personálu.
- Evropská komise – The Once-Only Principle: Informace o celoevropské iniciativě, kterou ČR do své legislativy zavádí jen velmi pomalu a nejednotně.
- Franz Kafka: Proces / Zámek: Povinná literární exkurze do psychologie byrokratického aparátu, která dodnes slouží jako nejpřesnější vysvětlení pocitu občana tváří v tvář státní mašinérii.
