Chudneme, ale žijeme si jako králové. Technologie místo revoluce

Když se dnes zaposloucháte do hovorů lidí v tramvaji, v hospodě nebo si otevřete diskuze na sociálních sítích, narazíte na jeden všudypřítomný pocit: chudneme. Inflace nám před očima požírá úspory, ceny základních potravin se šplhají do absurdních výšin a pořídit si vlastní bydlení bez toho, aniž by se člověk upsal bance na pětatřicet let, se pro mladou generaci stalo naprostou utopií. Ekonomická data tento pocit potvrzují. Kupní síla průměrné mzdy ve vztahu k nemovitostem a aktivům klesá.

Z logiky věci by se dalo očekávat, že ulice budou plné rozzuřených davů. Že lidé vezmou do rukou vidle – nebo spíše dlažební kostky – a půjdou svrhnout systém, který je takto systematicky vyvlastňuje. Ale neděje se to. Místo revoluce sedíme doma na gauči a objednáváme si jídlo přes aplikaci.

Proč? Protože žijeme v naprosto bezprecedentním historickém paradoxu. Zatímco naše peníze ztrácejí hodnotu, my si reálně žijeme v nesrovnatelně vyšším komfortu než ti nejbohatší panovníci minulosti. Naše chudoba je totiž maskována technologickým rájem.

Abychom tento paradox pochopili, musíme se podívat na dvě největší ekonomické síly současnosti, které jdou přímo proti sobě.

První silou je monetární inflace. Jak moc dobře víme, dnešní peníze nejsou kryté zlatem. Jsou tvořeny dluhem. Když centrální banky a vlády potřebují zalepit díry v rozpočtu nebo zachránit hroutící se ekonomiku, jednoduše vytvoří nové peníze. Tím se zvětší celkový objem peněz v oběhu a vaše stokoruna v peněžence ztratí kousek své vzácnosti a tím i hodnoty. Tento proces neustále tlačí ceny všeho směrem nahoru.

Druhou, a mnohem radostnější silou, je technologická deflace. Přirozenou vlastností lidského pokroku, inovací a volného trhu je, že věci neustále zlevňují a stávají se lepšími. Představte si to jako neviditelnou ruku, která neustále mačká náklady dolů. Automobilka vymyslí lepší a přesnější roboty na výrobní lince, zemědělci využijí drony a genetiku k vypěstování více pšenice na menším poli, inženýři dokážou na křemíkový čip vměstnat dvojnásobek tranzistorů.

V našem každodenním životě se tyto dvě obří síly neustále přetahují. A výsledek? Peníze sice ztrácejí hodnotu, ale technologie se řítí kupředu tak neuvěřitelným tempem, že u velkého množství věcí tu ztrátu hodnoty peněz nejen vykompenzuje, ale dokonce ji drtivě porazí.

Pojďme se podívat na fascinující historická data. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii William Nordhaus kdysi provedl brilantní studii o „ceně světla“. Zjišťoval, jak dlouho musel průměrný člověk pracovat, aby si mohl dovolit jednu hodinu umělého osvětlení.

V roce 1800, kdy se svítilo lojovými svíčkami, stála jedna hodina čtení při chabém světle zhruba 6 hodin těžké lidské práce. Bylo to neuvěřitelně drahé a noci byly temné. Dnes, v éře LED žárovek, stojí hodina jasného světla zhruba 0,5 sekundy lidské práce. Technologie zlevnila základní lidskou potřebu natolik, že už o ní ani nepřemýšlíme jako o nákladu.

Podobné je to s cestováním. V 50. letech 20. století byl let z Londýna do New Yorku výsadou absolutní elity. Letenka stála zhruba třetinu průměrného ročního platu. Lidé se na let oblékali do obleků a večerních šatů. Dnes? Díky inovacím v letectví, aerodynamice a algoritmům nízkonákladových společností si můžete koupit letenku přes půl Evropy za cenu tří lepších obědů v restauraci. Technologie zbořila bariéry, které držely lidi připoutané k rodné hroudě.

A pak je tu Mooreův zákon v elektronice. V roce 1980 stál jeden gigabajt datového úložiště astronomických 400 000 korun a disk měl velikost ledničky. Dnes nosíme v kapse telefony s kapacitou stovek gigabajtů a jeden gigabajt nás stojí doslova pár haléřů. Otevřete si Spotify a za cenu dvou káv měsíčně máte neomezený přístup k veškeré hudbě, která kdy byla na planetě Zemi nahrána. Král Ludvík XIV. měl k dispozici dvorní kapelu, ale ani ten nejmocnější panovník nemohl lusknout prstem a poslechnout si jakoukoliv symfonii na světě, navíc v dokonalé zvukové kvalitě. Vy ano.

Pokud nás technologie dělá bohatšími než krále, proč cítíme ten svíravý pocit ekonomické frustrace? Zde leží jádro celého problému. Technologie totiž zlevňuje pouze to, co lze donekonečna kopírovat, optimalizovat a vyrábět v masovém měřítku. Zlevňuje televize, oblečení, letenky, hračky a streamovací služby.

Nedokáže ale zlevnit věci, které jsou fyzicky omezené, vzácné a nelze je jednoduše „naklonovat“. Nedokáže zlevnit půdu. Nedokáže zlevnit dobrou adresu ve městě. Nedokáže zlevnit suroviny a energetickou nezávislost.

A přesně do těchto vzácných aktiv – do nemovitostí, pozemků a akcií – se přelévají ty obrovské masy nově natištěných dluhových peněz. Došlo tak k naprosto bizarnímu rozštěpení reality. Žijeme ve světě, kde si mladý člověk může z první výplaty z brigády koupit obrovskou 4K televizi a herní konzoli s výkonem superpočítače, ale zeď, na kterou by si tu televizi ve vlastním bytě pověsil, si nekoupí ani za třicet let tvrdé práce.

Bohatneme v neuvěřitelném a nekonečném komfortu, ale chudneme v základních jistotách. Jsme mistři spotřeby, ale přestali jsme být majiteli. Stává se z nás generace „předplatitelů“ – pronajímáme si hudbu, filmy, auta, a nakonec i ten byt. Vlastnictví se pomalu a jistě stává opět výsadou elity.

Jak jsme si ukázali v nedávné úvaze o drsné realitě 19. století, když stát drží pevné peníze kryté zlatem a přenese ekonomickou tíhu na chudé, lidé doslova umírají hlady, mrznou a pracují k smrti v továrnách. Tehdy neměli co ztratit a radikální kroky či příklon ke krvavým revolucím byly nevyhnutelné.

Dnešní systém dluhových peněz je v jádru stejně nespravedlivý – nenápadně přesouvá bohatství od běžných lidí k těm, kteří jsou nejblíže úvěrům a tiskárnám. Ale my to snášíme, protože naše utrpení je anestetizováno luxusem. Římané věděli, že pokud dají lůze „chléb a hry“ (panem et circenses), lidé nepůjdou svrhnout císaře.

Náš dnešní systém to dovedl k dokonalosti. Naším chlebem jsou regály supermarketů plné levných kalorií a potravin z celého světa. Našimi hrami jsou svítící obdélníky v našich kapsách. Nekonečný proud TikToku, Instagramu a Netflixu plní mozek dopaminem tak efektivně, že otupuje jakoukoliv chuť jít stavět barikády. Náš komfort je tak vysoký, že máme z revoluce mnohem větší strach než z pomalé ztráty kupní síly. Ztratit dnešní pohodlí by prostě bolelo příliš moc.

Moderní technologie se tak paradoxně staly největším ochráncem současného finančního systému. Dokud budou algoritmy servírovat zábavu a doručovatelé vozit teplé jídlo až ke dveřím, jsme ochotni tolerovat, že nám skutečné bohatství a nezávislost pomalu, ale jistě protékají mezi prsty. Otázkou zůstává jediné: Kdy nám přestane stačit pronajatý luxus a začne nám vadit, že nám nepatří vůbec nic?

Zdroje a další čtení: