Fyzika kolapsu: Výpadek na 24 hodin a první test nervů

V našem předchozím zamyšlení jsme si ukázali, že skutečným pánem lidských osudů není vláda, ale chladná a nekompromisní fyzika planety Země. Dnes tuto makro-historickou optiku opustíme a podíváme se do mikrosvěta. Do vaší ulice, do typického sídlištního paneláku, do vašeho obývacího pokoje. Spouštíme desetidílný manuál pro 21. století. Žádné hollywoodské hrdinství plné rozbíjení výloh, jen surová analýza toho, co se stane s naší infrastrukturou, když se systém zastaví.

Představte si, že je běžné úterní odpoledne. A najednou se to stane. Příčinou může být masivní kybernetický útok na energetickou přenosovou soustavu, výpadek kontinentální sítě nebo solární erupce. V první fázi nezáleží na příčině. Záleží jen na tom, že v zásuvce není napětí a na displeji telefonu svítí „Hledání sítě“.

Tento první díl je o katastrofě, která potrvá přesně 24 hodin. Z historického hlediska jde o banalitu, ale právě tento falešný poplach krutě odhalí, jak absurdně křehký je náš městský život a jak moc jsme ztratili kontakt s realitou fyzického světa.

Začněme tím největším mýtem, který nám podsouvají katastrofické filmy. Představa, že jakmile vypadne proud, davy se vrhnou do hypermarketů a začnou plenit regály, v našem středoevropském prostředí na Den 1 absolutně nefunguje. Náš instinkt velí na začátku dodržovat pravidla a neupozorňovat na sebe. A navíc nám v rabování brání samotná moderní architektura.

Představte si ten moment: Je 14:00, jste v obřím nákupním centru nebo v supermarketu na kraji města. Vypadne proud. Naskočí slabá nouzová světla z agregátů.

Běžný občan v ten moment nezačne házet konzervy do batohu a neutíká rozbitým oknem. Začne nadávat a postaví se do fronty. Po patnácti minutách zmatku vyjde ze zázemí manažer prodejny a oznámí do megafonu to, co spolehlivě zabije jakýkoliv nákup: „Vážení zákazníci, z důvodu plošného výpadku proudu musíme prodejnu uzavřít. Prosím, zanechte vozíky na místě a opusťte prostor. Pokladny nefungují.“

Zaměstnanci fyzicky zatarasí vchody, spustí rolety a nikoho dalšího dovnitř nepustí. Žádné rabování se nekoná. Celý ten obří komplex plný tisíců tun jídla je najednou nedobytnou pevností, která je pro běžného člověka naprosto nedostupná. Zůstanou jen davy rozzlobených lidí na parkovišti, kteří marně doufají, že to „za chvíli naskočí“.

Když selžou giganti s jejich závislostí na korporátním softwaru, přichází chvíle lokálních hrdinů. Kolem páté hodiny odpolední lidem začne docházet, že domů z práce musí jít pěšky (tramvaje stojí v ulicích, vlaky nejezdí) a že nemají doma čerstvé pečivo, vodu ani nic k večeři.

Zamíří tam, kde svítí baterka – do místní malé večerky provozované drobnými živnostníky na rohu ulice. Tito obchodníci jsou často mistři improvizace. Když nejde pokladna, vytáhnou obyčejnou kalkulačku na solární pohon nebo tužku a papír. Prodávají potmě.

A právě u pultíku těchto večerek udeří první skutečný civilizační šok, který jsme podrobně rozebírali v našich vizích. Lidé přistupují k pultu, mají v rukou dvě balení neperlivé vody, chleba a svíčky. Přikládají chytré hodinky nebo telefon k mrtvému terminálu. Nic. „Jen hotově, pane, nejde proud,“ zní krutá odpověď.

Lidé si v posledních letech zvykli platit pípnutím i za rohlík. Mnoho z nás u sebe nenosí víc než drobnou minci do nákupního košíku, pokud vůbec něco. Bankomaty za rohem jsou jen mrtvé železné skříně s černými obrazovkami. Můžete mít na svém bankovním účtu pět milionů, můžete vlastnit bitcoiny za miliony další, ale v tento moment vás přeplatí důchodkyně, která má v peněžence umaštěnou pětistovku. Z vašeho abstraktního, digitálního bohatství je přesně to, čím ve skutečnosti je – pouhý kód na vzdáleném serveru, který bez sítě neexistuje. Kdo nemá papír, neječí. Odloží nákup a odchází domů s prázdnou. Večerky jsou během pár hodin zcela vykoupeny, od trvanlivých věcí až po poslední balíček těstovin.

Návrat do potemnělého bytu provází další zajímavý fenomén. Jak lidé reagují? Začnou si napouštět vany vodou, jak radí survivalistické příručky? Začnou počítat kalorie ve spíži? Ne. Většina lidí otevře lednici, zjistí, že přestává chladit, a jako první záchrannou akci přemístí pivo a maso na balkon (pokud je zima), nebo maso rovnou hodí na plynový sporák, dokud hoří.

Vládne tu tvrdé Zkreslení normality (Normalcy Bias). Je to psychologická brzda, která mozku brání uvěřit v katastrofu. Žijeme ve společnosti s obrovskou důvěrou v technické instituce. Jsme kultura inženýrů a techniků. Lidé sedí v křesle, popíjejí víno při svíčce a jsou hluboce přesvědčeni, že někde na velíně elektráren nebo přenosové soustavy už sedí parta zpocených dispečerů v montérkách, kteří to dávají dohromady.

„To je jen nějaký spadlý strom na vedení, ráno to půjde,“ uklidňujeme se navzájem. Tento pocit, že „systém (stát/instituce) se postará“, je v prvních 24 hodinách neprůstřelný. Zabrání to sice prvotní krvelačné panice, ale zároveň to lidi udržuje v absolutní a velmi nebezpečné pasivitě. Nikdo se nepřipravuje na variantu, že elektřina nepůjde měsíc.

S příchodem večera se ale začne ohlašovat fyzika, na kterou běžný obyvatel města zapomněl. Zhruba po šesti až osmi hodinách začne v bytových domech kolabovat nejkritičtější infrastruktura: Voda.

Většina obyvatel žije v domnění, že voda prostě teče dolů z kopce z nějakého vodojemu. To je pravda jen napůl. Aby voda vůbec dotekla do osmého patra na sídlišti, musí ji tam vytlačit obří elektrická čerpadla, takzvané posilovací stanice. Když čerpadla zmlknou, tlak v trubkách začne klesat. Ti v přízemí ještě chvíli mají tenký pramínek, ale ve vyšších patrech už kohoutky jen zakašlou a vyschnou. Ruku v ruce s tím jde i topení. I když máte dálkové vytápění z teplárny, která jede na uhlí a má třeba vlastní ostrovní provoz, bez elektrických oběhových čerpadel u vás v domě horká voda do radiátorů nedoteče.

Dalším smrtícím prvkem je záchod. Lidé jsou zde zvyklí na extrémní hygienický standard. Pokud nepoteče voda, většina lidí stejně párkrát spláchne těmi cennými litry pitné vody, které jim zbyly v nádržce, v systému nebo které mají v PET lahvích. Brzy zjišťují, že betonová kostka, ve které žijí, je bez přísunu energií naprosto mrtvým prostorem, kde se nedá udržet teplo, nedá se tam umýt a výtah je uvězní v tmavé šachtě.

Zatímco město se ponořilo do naprostého dopravního a logistického chaosu, venkov na tuto krizi pohlíží s neuvěřitelným klidem. Zde se totiž naplno projevuje jeden unikátní socioekonomický fenomén, který z obrovské části populace dělá preppery, aniž by o tom věděli: Fenomén chalupářství a vesnické soběstačnosti.

Na typické vsi neexistuje koncept „jít si každý večer koupit tři rohlíky a šunku“. Obchody jsou daleko, takže vesnice nakupuje v cyklech. Téměř každý dům má sklep a obrovský mrazák. Jsme jedni ze světových lídrů v zavařování, sbírání hub a pěstování vlastních brambor či jablek. Ten tradiční „špajz“ v domku má v sobě kalorický obsah pro čtyřčlennou rodinu na tři týdny dopředu, jen ve formě zavařeného masa, kompotů, rýže, mouky a těstovin.

Fyzikální odolnost venkovského domu je navíc světelný rok před městským bytem:

Výpadek na 24 hodin na vesnici není katastrofa. Je to jen romantický večer při svíčkách, zpestřený tím, že se vytáhnou staré deskové hry, protože nefunguje televize. Je to návrat k rytmu, ve kterém žili naši prarodiče. Zde se poprvé ukazuje, jak obrovskou nevýhodou je hyper-optimalizovaný a plně závislý urbanistický styl života.

Jakmile zapadne slunce, ukáže se další místní specifikum. Mnoho vesnických hospod a městských náleven se neuzavře. Pokud mají plynovou bombu a sud, výčepní prostě roznese svíčky, čepuje se, dokud to má teplotu ze sklepa, a počítá se na lístek takzvaně „na sekeru“.

Během tohoto večera ale v lidech přece jen začne něco hlodat. Tísňové linky jsou beznadějně přetížené. Mobilní síť definitivně padla, protože záložní baterie na vysílačích vydrží většinou jen 4 až 8 hodin. Nastává absolutní informační vakuum.

Otec rodiny v městském bytě poprvé pociťuje hmatatelnou zranitelnost. Uvědomuje si, že ten bezpečný, vysoce optimalizovaný systém, na který se celý život spoléhal a kterému dobrovolně odevzdával své daně i část své svobody, je ve skutečnosti jen křehká iluze držená pohromadě tenkými měděnými dráty a servery, které teď mlčí.

Dívá se potmě na své děti a uvědomuje si, že kdyby se na chodbě ozvalo páčení dveří, policie nepřijede. Nikdo nepřijede. V ten moment končí abstrakce. Každý je odkázán jen sám na sebe a na to, co má fyzicky doma.

Je dopoledne následujícího dne. Přesně po 24 hodinách od kolapsu kontrolky na domácích spotřebičích náhle zablikají. Žárovky se rozsvítí, lednice začnou hučet, routery nabíhají. Mobilní operátoři připojují síť. Systém se technikům podařilo nahodit.

A v tento moment se odehraje ten nejnebezpečnější psychologický jev ze všech. Kolektivní amnézie.

Místo toho, aby lidé tento 24hodinový varovný prst vzali jako ultimátní budíček k tomu, že si musí doma vytvořit železnou rezervu na 14 dní v hotovosti, jídle a vodě, stane se pravý opak. Společnost událost okamžitě bagatelizuje.

Lidé se v práci smějí: „Soused říkal, že to byl jen překopnutý kabel někde na dálnici.“ Nebo: „Vždyť o nic nešlo, udělali jsme si hezký večer při svíčkách.“

Tento krátký výpadek zafungoval jako podvědomá vakcína, která se ale minula účinkem. Místo posílení imunity a příprav na opravdovou krizi tento den utvrdil miliony lidí v jejich Normalcy Bias. Uvěřili, že systém je vlastně nakonec vždycky zachrání a že stát má situaci pevně v rukou.

Ale co když to nepůjde nahodit? Co když to nebyl jen překopnutý kabel, ale erupce či útok? Co když uplyne oněch prvních 24 hodin, slunce vyjde podruhé a žárovky se stále nerozsvítí? Pak končí legrace. Pokladní ve večerce už od vás hotovost nevezme, a jídlo na balkoně se definitivně zkazí.

To si rozebereme v Díle 2: Týden ve tmě, kdy začíná syndrom zatloukání a kdy státu i občanům definitivně padají masky slušnosti.

Zdroje a doporučená literatura pro hlubší pochopení: