Konec lidských peněz a zrození černé skříňky: Jak umělá inteligence vymaže ekonomiku, jak ji známe

Představte si svět, kde firmy nepotřebují peníze, kde obchodní oddělení neexistují a kde ceny zboží padají k nule. Nemusíme se bát, že nás umělá inteligence zotročí. Skutečný šok přijde ve chvíli, kdy zjistíme, že náš globální ekonomický systém už nepotřebuje naši účast a my se z něj staneme jen pasivními pozorovateli.

Když se dnes bavíme o budoucnosti a ekonomice, většina diskusí se točí kolem povrchních strachů. Máme pocit, že jako střední třída chudneme, bojíme se neustálé inflace a toho, že nás roboti brzy připraví o práci. Jak jsme ale detailně rozebrali v našem textu Chudneme, ale žijeme si jako králové. Technologie místo revoluce, žijeme v obrovském paradoxu. I když se nám zdá, že peníze ztrácejí svou kupní sílu v oblasti nemovitostí, technologie nám zároveň tiše dodávají královský luxus a služby za zlomkové ceny. Nástup umělé inteligence tento trend nezastaví – naopak, dovede ho do absolutního, pro lidský mozek až nepochopitelného extrému.

Abychom pochopili, co se na nás skutečně řítí, musíme se podívat hluboko pod povrch. Musíme nahlédnout do samotného „backendu“ (zákulisního zdrojového kódu) naší společnosti. Umělá inteligence totiž právě teď nenápadně přepisuje ten nejstarší a nejdůležitější operační systém, který lidstvo kdy vytvořilo: Způsob, jakým si vyměňujeme hodnotu. Připoutejte se. Vstupujeme do éry M2M (Machine-to-Machine) ekonomiky. Éry, kde se z globálního trhu stane dokonalá černá skříňka, do které už lidský mozek nikdy neuvidí.

Abychom pochopili budoucnost obchodu a peněz, musíme si nejprve přiznat jednu velmi nepříjemnou pravdu. Fyzikální zákony řídí pohyb planet a gravitaci, ale lidstvo řídí výhradně příběhy. Historik a filozof Yuval Noah Harari tento koncept nazývá „Mythos“ – sdílená fikce.

Zvířata žijí pouze v objektivní biologické realitě. Strom je strom, skála je skála. My lidé jsme jako jediný druh na planetě dokázali vytvořit druhou, abstraktní vrstvu reality. Státy, lidská práva, korporace, hranice, náboženství a peníze. Nic z toho ve fyzickém světě neexistuje. Nemůžete si sáhnout na „Českou republiku“ ani na „hodnotu akcií Apple“. Všechny tyto věci existují jen a pouze proto, že my všichni hrajeme stejnou hru a věříme stejnému softwarovému kódu. Je to obří společenská dohoda.

Tento sdílený Mythos musí někdo udržovat. Dříve to dělala církev a králové, dnes to dělají mediální domy, sociální sítě a centrální banky. Jenže co se stane, když do tohoto systému vstoupí inteligence, která se tyto příběhy naučí nejen číst, ale především psát a generovat rychlostí, kterou lidský mozek nedokáže zpracovat?

Jak jsme již podrobně rozebírali v našem článku o ovládnutí mediálních domů a ztrátě sdílené reality, AI nepotřebuje zbraně k tomu, aby společnost rozložila. Stačí jí, když náš informační prostor zaplaví dokonalou, nerozeznatelnou fikcí. Když dokáže vygenerovat tisíce hyper-personalizovaných, přesvědčivých lží, videí a článků pro každého jednotlivce na míru, náš sdílený příběh se roztříští. Lidé přestanou věřit institucím, přestanou věřit zprávám a přestanou věřit sobě navzájem. Zničí se naše společná realita.

A to nejdůležitější, co v této sdílené realitě máme, je náš směnný protokol. Naše peníze. A právě na ty má umělá inteligence spadeno v další fázi. Jak jsme varovali v textu o  zhroucení peněz jakožto nositele hodnoty, peníze fungují jen díky vzácnosti a důvěře. Umělá inteligence ale vzácnost vymaže a důvěru (tu lidskou) nebude k obchodu vůbec potřebovat.

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč věci stojí tolik, kolik stojí? Proč obyčejné bavlněné tričko, jehož materiální hodnota je pár korun, stojí v obchodě tisícovku?

V ekonomii existuje pojem „transakční náklady“, my tomu v jazyce systémů říkáme tření (Friction). Cena jakéhokoliv produktu se skládá z nekonečného řetězce lidských interakcí a chyb. Bavlnu musí někdo vypěstovat, zprostředkovatel musí vyjednat cenu s tkalcovnou (to znamená platy právníků, obchodních zástupců, asistentek), musí se zaplatit marketingová agentura, aby vymyslela reklamní kampaň. Platíte pronájem skladů, logistické manažery, grafiky, účetní a bankovní poplatky za převody měn.

Firma není nic jiného než umělá struktura, která byla vymyšlena proto, aby toto obrovské lidské tření dokázala alespoň trochu zorganizovat a minimalizovat. Všechna tato administrativa a lidská komunikace spotřebovává čas a energii. Proto je svět tak drahý.

A teď si představte, že toto tření zcela vymažeme. Zde přichází na scénu to pravé, tiché převzetí světa umělou inteligencí. Ne terminátoři, ale Autonomní AI agenti.

Dejme tomu, že máte firmu, která vyrábí hrnečky. Už nepotřebujete obchodní oddělení, nepotřebujete oddělení nákupu, nepotřebujete marketingový tým. Vaší firmě bude stačit zadat jediné AI jeden jednoduchý parametr v přirozeném jazyce: „Tady je design hrnečku. Vyrob ho a prodej s nejvyšší možnou marží.“

Co se stane pak, lidský mozek už nezpracuje. Vaše AI se v nanosekundě spojí přes API rozhraní (programovací protokoly) s tisíci jinými AI systémy po celém světě. Najde nejlevnějšího plně robotizovaného dodavatele hlíny v Asii. Vyjedná s jeho AI algoritmem cenu. Následně se spojí s autonomní dopravní sítí a objedná přepravu přesně na minutu tak, aby hrneček nečekal ve skladu. Následně vygeneruje tisíce unikátních prodejních inzerátů, každý dokonale psychologicky zacílený na jiného konkrétního člověka, a umístí je současně na Vinted, Amazon, Aukro a tisíce dalších platforem po celém světě.

Když jeden AI agent obchoduje s druhým AI agentem, neexistují e-maily. Neexistují schůzky, obědy s klienty, zapomenuté přílohy ani zpožděné faktury. Obchodní tření klesne k absolutní nule.

Výsledkem bude fenomén, který ekonom Jeremy Rifkin nazývá „Společnost nulových mezních nákladů“. Pokud z dodavatelského řetězce odstraníte nejdražší prvek – lidský čas a administrativu – ceny zboží a služeb zažijí nezastavitelný, drtivý pád. Nastane masivní Hyperdeflace. Luxusní elektronika, na míru šité oblečení, dokonale zacílené služby – to vše se stane absurdně levným a dostupným.

A právě tady narazíme na konec tradičních peněz.

Pokud stroje dokážou vyjednávat, nakupovat a prodávat věci na globálním trhu rychlostí světla, narazí brzy na jeden zásadní problém. Tím problémem jsou naše lidské, „fiat“ peníze a náš bankovní systém.

Pro umělou inteligenci je čekání na to, až nějaká centrální banka nebo komerční instituce schválí převod dolarů nebo eur, jako čekat, než pošťák na koni doručí telegram. Je to neefektivní, pomalé a pro systémy operující v milisekundách naprosto nepoužitelné.

Stroje nepotřebují státní měny. Stroje si nerozumí přes dolary, stroje si rozumí přes zdroje. V momentě, kdy AI převezme B2B (Business-to-Business) trh, vytvoří si vlastní směnné protokoly. Vaše firemní AI nebude s čínskou dodavatelskou AI obchodovat v jüanech. Provedou bleskový, multidimenzionální barter.

Komunikace může vypadat (přeloženo do lidštiny) zhruba takto: „Dám ti k dispozici dvě tuny mé oceli v Hamburku a na oplátku od tebe získám 20 teraflopů kvantového výpočetního výkonu tvého serveru na následující 4 minuty, plus právo na využití 500 kilowatthodin z tvé solární farmy v Maroku.“

Tento transakční balet proběhne milionkrát za vteřinu za našimi zády. Peníze, jak je známe, se stanou čistě „front-endovým“ (uživatelským) rozhraním – takovou zjednodušenou omalovánkou pro biologické tvory, kteří si potřebují jít koupit kávu. Ale v pozadí, v tom skutečném průmyslovém a obchodním „backendu“, poběží svět na tokenech výpočetní síly, cloudu, elektrické energie a datových kvót, kterým člověk nebude absolutně rozumět.

Ekonomika se stane dokonalou „Černou skříňkou“ (Black Box). My budeme vědět, co do ní vkládáme (naše přání), a uvidíme, co z ní vypadává (levné, hotové produkty), ale ten proces uvnitř už bude pro lidský intelekt provždy neuchopitelný. A my se s tím budeme muset smířit, stejně jako jsme se smířili s tím, že nevíme, jak přesně fungují tranzistory v našem telefonu, a přesto na něm hrajeme hry.

Možná vás teď napadá logická otázka: Znamená to, že se všechno zastaví a stroje si budou vyrábět jen tak pro sebe? Stane se z nás zbytečný odpad na okraji technologické dálnice?

Ne. A důvod je fascinující a zároveň mrazivý. Stroje totiž nemají žádné touhy. Umělá inteligence nepotřebuje jíst. Nepotřebuje nosit stylové oblečení, aby udělala dojem na jinou AI. Nepotřebuje si koupit lístek do kina, nepotřebuje hezký výhled z okna a netouží po pocitu bezpečí.

Celý tento absolutně optimalizovaný, nepředstavitelně složitý strojový balet na těžbu, distribuci a výrobu se totiž nakonec vždycky musí zastavit o jedinou věc: O biologický hardware s touhou. O člověka.

Ve světě vývoje AI existuje klíčový termín: Reward Function (Funkce odměny). Je to signál, který algoritmu řekne, jestli udělal svou práci dobře, nebo špatně. Když trénujete psa, je funkcí odměny pamlsek. Když trénujete AI na hraní šachů, je odměnou mat.

V budoucí M2M ekonomice, kde stroje vyřeší kompletně celou nabídku a logistiku, budeme my – lidé – plnit roli této Funkce odměny. Tím, že už nebudeme zdržovat v procesu výroby a prodeje (protože tam jsme jako nejpomalejší článek k ničemu), naším jediným „ekonomickým zaměstnáním“ zůstane konzumace a hodnocení.

Už dnes to v náznacích děláme. Sedíme na gauči a trénujeme algoritmy TikToku, Instagramu nebo Netflixu. Náš palec nahoru, palec dolů, čas, po který udržíme pozornost na videu, naše kliknutí na tlačítko „Koupit“. To jsou přesně ty malé signály odměny (Reward signals), které té obří celosvětové síti umělých agentů říkají: „Ano, tohle jsi vyrobil a doručil správně, biologický tvor dostal svou dávku dopaminu, optimalizuj dál tímto směrem.“

Ztratíme tak sice absolutně jakoukoliv kontrolu nad tím, jak se náš svět vyrábí a spravuje, ale zároveň se paradoxně staneme konečnými spotřebitelskými bohy, kterým se bude tenhle gigantický technologický systém snažit na milisekundu přesně zavděčit. Vše bude levné, okamžitě dostupné a dokonalé ušité na naši psychologickou míru.

Otázka tedy nezní, jestli z toho budeme mít materiální užitek. Otázka zní, co to s námi udělá po psychické stránce.

A tím se oklikou a s novou hloubkou vracíme k myšlence, kterou jsme definovali v článku Nebojme se konce práce. Hrozbou není umělá inteligence, ale náš zastaralý vnitřní software.

Představte si psychiku průměrného člověka, který celý svůj život zasvětil budování kariéry v korporátu. Zvykl si, že jeho hodnota se měří tím, jak velký má plat, jak dobře umí jednat s klienty nebo jak efektivně umí spravovat tabulky. Peníze pro něj nebyly jen platidlem, byly pro něj skórem v celospolečenské hře.

Když tento člověk náhle zjistí, že jeho firmu plně řídí tři AI agenti komunikující v programátorském kódu, že jeho pozice zmizela a že to skóre (peníze) vlastně ztratilo svou původní výpovědní hodnotu, protože všechno kolem je extrémně levné a dostupné… co se s ním stane?

Jeho vnitřní biologický a sociální software dostane fatální Error. Dojde přesně k tomu „roztržení papíru“, o kterém se tak často bavíme. Zjistí, že byl celý život vychováván k tomu, aby byl jen kolečkem v mechanismu, který ho už nepotřebuje.

Pokud se máme na tuto dobu připravit, nesmíme se snažit zpomalit technologie. Nemůžete zastavit hyperdeflaci a nemůžete zakázat algoritmům, aby byly efektivní. Bylo by to jako snažit se zakázat elektřinu proto, že chráníme výrobce svíček.

To, co musíme udělat, je radikálně přepsat náš vnitřní kód už teď. Musíme si uvědomit, že naše identita nesmí být postavena na tom, že jsme užitečným nástrojem ekonomiky. Stroj vždycky bude lepším nástrojem.

Musíme se naučit být dobrými „Administrátory sebe sama“. Být lidmi, kteří nepotřebují externí ekonomický tlak (chudobu, hypotéku, hlad) k tomu, aby ráno vstali z postele. Lidé budoucnosti, kteří v této „černé skříňce“ nezešílí, budou ti, kteří si dokážou naordinovat vlastní disciplínu. Lidé, kteří půjdou do lesa, budou sportovat, budou číst těžké filozofické knihy a budou se setkávat v pevných komunitách ne proto, že za to dostanou zaplaceno, ale proto, že je to jediný způsob, jak udržet svůj biologický hardware a software zdravý a příčetný.

Ekonomika 20. století byla obrovským jevištěm, kde jsme my lidé hráli hlavní role. Potili jsme se v továrnách, křičeli jsme na burzách, zakládali jsme obchodní cesty a vymýšleli jsme peníze jako lístky do první řady.

Nástup M2M ekonomiky a plně autonomní AI neznamená konec tohoto divadla. Znamená to jen, že opona se definitivně zatahuje. Hra bude pokračovat s nepředstavitelnou efektivitou, rychlostí a dokonalostí, ale už se bude hrát v zákulisí. My jsme byli sesazeni z pozice herců a režisérů a byli jsme přesunuti trvale do hlediště.

Vstupujeme do éry bezmezné materiální hojnosti, kde za nás stroje vyřeší chudobu a logistiku světa. Bude to úžasné a děsivé zároveň. Zbývá nám už jen vyřešit ten nejtěžší úkol ze všech: Jak v tom hledišti vydržet sedět, nestát se zdegenerovanými diváky přežranými levným dopaminem a najít v sobě sílu k tomu, abychom i bez nutnosti bojovat o přežití zůstali lidmi.