Fyzika kolapsu (díl 3): Měsíc ve tmě, státní Triage a smrt měst

V minulém díle jsme opustili naši modelovou společnost ve chvíli, kdy se po sedmi dnech utrpení, tichých krádeží a prolhaných státních slibů podařilo síť nahodit. Ale co když se to nepodaří? Co když onen sedmý den slunce zapadne a tma trvá dál? Co když poškození infrastruktury – ať už po pádu meteoritu, masivní erupci s následnou vulkanickou zimou nebo destruktivním EMP útoku – je natolik fatální, že se oprava nepočítá na dny, ale na měsíce?

Vstupujeme do třetího dílu našeho manuálu pro 21. století. Překračujeme magickou hranici jednoho měsíce bez dodávek. Zde končí veškeré teoretické úvahy o solidaritě. Zatímco první týden byl testem nervů a zásob ve spíži, třetí a čtvrtý týden jsou krutým testem samotné lidské biologie a státní byrokracie. Jde o období, kdy si zdecimované obyvatelstvo definitivně uvědomí, že svět, jaký znali, nenávratně skončil, a státní aparát provede to nejchladnokrevnější matematické rozhodnutí ve svých dějinách.

První týden krize je vždy hlučný. Lidé křičí, hádají se u vyrabovaných obchodů, dožadují se informací, na ulicích houkají poslední zbytky záchranných složek. Ale kolem čtrnáctého dne se frekvence městského zvuku radikálně změní. Nastává tísnivé, zlověstné ticho.

Baterie v tranzistorových rádiích, ze kterých lidé první dny poslouchali uklidňující vládní lži o tom, jak je situace pod kontrolou, se definitivně vybily. Stejně tak vyschly akumulátory v opuštěných autech na ulicích. Informační vakuum je nyní absolutní. Nikdo neví, co se děje ve vedlejším okrese, natož ve zbytku světa.

Tento informační blackout spouští fatální psychologický zlom. Zkreslení normality (Normalcy Bias), které lidi v prvních dnech drželo v pasivním očekávání pomoci, se hroutí pod tíhou biologické reality. Otec rodiny se podívá na své vyhublé děti, na prázdné police ve spíži, kde zbylo jen pár zrnek rýže a jedna konzerva pro psa, a mozek konečně akceptuje tu hrůznou pravdu: Nikdo nás nepřijde zachránit. Vláda selhala. Jsme v tom úplně sami.

V lidském těle navíc kolem čtrnáctého dne dochází k drastickým fyziologickým změnám. Pokud člověk přijímá jen zlomek potřebných kalorií, organismus vyčerpá veškeré zásoby glykogenu a tuků a začne požírat vlastní svalovou hmotu. Nastupuje chronická únava, letargie a neschopnost logického uvažování. Zoufalství přechází v apatii. Lidé už nemají sílu na vzpoury nebo organizování záchranných skupin. Mají sílu jen na to, aby leželi ve studených bytech a snažili se šetřit každý joule energie.

Když čteme postapokalyptickou literaturu, máme pocit, že hlavním zabijákem ve zhroucených městech je hlad nebo násilí pouličních gangů. Fyzikální a biologická realita je ale mnohem prozaičtější a odpornější. Tím skutečným vrahem číslo jedna, který začne kosit městskou populaci ve třetím a čtvrtém týdnu, je kompletní kolaps sanitace.

Město o milionu obyvatelích vyprodukuje denně tisíce tun pevných odpadků a statisíce kubíků fekálií. Tento systém funguje jen díky masivnímu, neviditelnému průtoku čisté vody a tlaku čerpadel. Když se tento průtok zastaví, betonová aglomerace se během několika dnů promění v tu nejdokonalejší biologickou zbraň hromadného ničení.

Zkuste si to představit:

Ulice se plní prvními mrtvými, které nemá kdo pohřbívat. Rodiny, příliš slabé na to, aby kopaly hroby v zamrzlých nebo betonových parcích, vynášejí zabalená těla na balkony nebo je nechávají na chodbách domů. K tomu se přidávají tisíce domácích mazlíčků (psů a koček), které majitelé buď vyhodili na ulici, nebo které utekly. Tato zvířata se rychle sdružují do divokých smeček, které ztrácejí strach z lidí a začínají lovit vše, co se hýbe. Město se stává doslova neobyvatelným ekosystémem rozkladu.

Kde je v tuto chvíli onen všemocný stát, kterému jsme ještě nedávno platili poloviční daně z našich příjmů? Kde je ta vláda, která nám ve druhém dílu slibovala, že situaci vyřeší?

Kolem třetího týdne proběhne na krizových štábech to vůbec nejtěžší a nejcyničtější rozhodnutí, jakého je byrokracie schopna. Státní aparát pochopí, že zásoby nafty, potravin v rezervách a použitelných vojáků jsou naprosto kriticky omezené. Generálové a krizoví manažeři se podívají na tabulky a provedou Triage.

Tento termín pochází z vojenské medicíny z dob první světové války (z francouzského trier – třídit). Když do polní nemocnice přivezou sto zraněných, ale lékaři mají kapacitu operovat jen deset z nich, musí pacienty rozdělit do tří skupin:

Ve třetím týdnu totálního kolapsu stát aplikuje makro-ekonomickou Triage na vlastní občany. Matematika je neúprosná: Pokud rozdělíme naše tenčící se zásoby nafty a jídla plošně mezi miliony obyvatel ve městech, prodloužíme jim život o tři dny, ale pak dojdou zásoby i nám, zkolabuje armáda, zkolabují zbytky vlády a systém definitivně zanikne.

Rozhodnutí zní: Obyvatelstvo v metropolích je přeřazeno do kategorie 2 – obětováni.

Stát přestane předstírat záchranné operace. Stáhne veškeré dostupné vojenské a policejní síly z městských ulic a opevní se kolem takzvaných „Kritických uzlů přežití“. Vláda vybuduje těžce vyzbrojené perimetry kolem:

Uvnitř těchto perimetrů je teplo, agregáty hučí, vojáci dostávají příděly jídla a systém funguje dál v brutálně minimalizovaném režimu. Kolem těchto perimetrů se natahují ostnaté dráty. Když se zoufalí civilisté z měst přiblíží k těmto oázám s prosbou o jídlo, narazí na hlavně kulometů. Rozkaz je jasný: Perimetr nesmí padnout. My tvoříme zárodek budoucího státu, vy jste jen statistická ztráta, se kterou už systém nepočítá. Toto je moment, kdy abstraktní společenská smlouva umírá v přímém přenosu.

Lidé, opuštění státem a sužovaní nemocemi, si na konci prvního měsíce uvědomují krutou architektonickou pravdu: Město bez vnějších dodávek energie a potravin je jen velkolepě vybudovaná hrobka. Města sama o sobě neprodukují vůbec žádnou fyzickou hodnotu. Nepěstují jídlo, netěží vodu, jen konzumují to, co do nich přivážejí kamiony.

Padá rozhodnutí: Musíme město opustit, jinak tu zemřeme. Začíná masový exodus. Lidé si balí to nejcennější – spacáky, zbylé léky, poslední lahve špinavé vody a nože – a vydávají se pěšky po ucpaných výpadovkách směrem ven. Auta jsou nepoužitelná, silnice jsou zabarikádované tisíci odstavených, nabouraných vozidel, kterým v prvních dnech došel benzín.

Ale tento pochod záchrany je ve skutečnosti pro většinu z nich pochodem mrtvých. Projít pěšky 50 kilometrů v ideálním počasí a plné síle je pro běžného měšťáka těžký úkol. Zkuste ale ujít 50 kilometrů s dětmi, s těžkým batohem, když jste měsíc pořádně nejedli, máte oslabenou imunitu, svaly vám atrofují, a k tomu vás pronásleduje průjem z kontaminované vody. Mnozí uprchlíci z měst padají vysílením už na prvních kilometrech za okruhem velkoměsta. Jejich těla se stávají součástí zdevastované krajiny. Ti, kteří nakonec překonají obrovskou vzdálenost a dotrmácejí se k první vesnici, ale nenajdou záchranu. Najdou něco úplně jiného – opevněný systém, který je nenávidí. Ale o tom si povíme více až v příštím díle.

Mezi dnem jedna a dnem třicet proběhne v lidském mozku absolutní přeformátování operačního systému. Pod tíhou konstantního fyzického utrpení, strachu a ztráty blízkých se lidská psychika adaptuje na novou, surovou normu. Odborně se tomu říká kolaps kognitivní abstrakce.

Už nikdo nepláče nad mrtvým psem. Nikoho nezajímá, jakou měl ještě před měsícem kariéru, hypotéku nebo kolik měl sledujících na sociálních sítích. Ideologie, politická příslušnost, řeči o genderu, právech a spravedlnosti zmizely jako ranní pára. Lidský mozek opouští vyšší mozkovou kůru, která nás činila „civilizovanými“, a plně se přepojuje na mozkový kmen a limbický systém.

Člověk, který přežil měsíc v těchto podmínkách, se stává hyper-realistickým, chladným kalkulátorem přežití. Jeho empatie se smrskne pouze na ty členy smečky (rodiny), kteří ještě dokážou kráčet a mají šanci přežít. Slabí, vážně nemocní a staří jsou s tichým, krutým souhlasem necháváni za sebou. Je to absolutní vymazání Maslowovy pyramidy potřeb, oholené až na samotný základní kámen: kyslík, teplo, voda, kalorie. Cokoliv navíc je zbytečný luxus, který zabíjí.

Zároveň se mění vztah k vlastnictví a penězům. Pokud vás dnes potká bankéř s kufříkem plným bankovek a žádá vás o vaši poslední lahvičku antibiotik, s naprostým klidem ho necháte zemřít. Abstraktní peníze definitivně ztratily svou moc. Vracíme se k ekonomice olova, chemie a fyzické práce.

Po měsíci tmy a hrůzy dochází přeživším ta nejděsivější věc. I kdyby se teď zázrakem objevily na obzoru armádní konvoje OSN. I kdyby se znovu roztočily turbíny a žárovky by se po měsíci s blikáním rozsvítily. Systém se už nikdy, opravdu nikdy nevrátí do podoby před kolapsem.

Jizvy jsou příliš hluboké. Infrastruktura je natolik zničená mrazem, vandaly a nedostatkem údržby, že její obnova potrvá dekádu. Mrtvých je příliš mnoho. A hlavně – psychologická důvěra ve stát, ve společnost a v onen civilizační nátěr byla spálena na uhel. I kdyby přeživším vláda znovu nabídla pohodlný život, tito lidé už nikdy nenechají své životy v rukou dodavatelských řetězců. Už nikdy nebudou věřit politikům, kteří je tehdy obětovali v rámci Triage.

Svět po měsíčním výpadku už není světem států a mezinárodního obchodu. Je to roztříštěný svět izolovaných, opevněných komunit. Svět, kde město znamená smrt a vesnice znamená pevnost. O tom, jak se na troskách humanismu zrodí nový, nekompromisní venkovský neofeudalismus plný místních vojenských lídrů a kruté obrany vlastních polí, si podrobně povíme v našem Dílu 4: Výhoda venkova a zrození novodobých kmenů.

Zdroje a doporučená literatura pro hlubší pochopení: