Článek
V minulém díle jsme byli svědky toho, jak venkov první měsíc krize vyhrál. Díky svým zásobám, studnám a krbům se vesnice proměnily v izolované pevnosti. Vznikly ozbrojené domobrany, které nemilosrdně odháněly uprchlíky z mrtvých měst, a zrodil se nový, drsný neofeudalismus pod vedením lokálních vůdců.
Tento model fungoval, dokud bylo co brát ze sýpek a mrazáků. Jenže čas je neúprosný.
Překračujeme hranici šesti měsíců. Ocitáme se ve scénáři masivní sopečné erupce (typu Laki nebo Tambora), gigantické solární anomálie nebo dopadu většího meteoritu. Do stratosféry bylo vyvrženo obrovské množství oxidu siřičitého a prachu. Došlo k jevu zvanému vulkanická zima. V tomto momentě končí fáze „spotřeby naspořeného“ a začíná zkouška ohněm. Zkouška, kterou nepřežije stát, peníze a drtivá většina lidstva, protože narazí na tvrdý fyzikální limit: nedostatek fotonů dopadajících na povrch planety.
Kapitola I. Sluneční paradox: Co zasít, když není světlo?
Logika přežití velí jasně: když ti dojdou zásoby konzerv a starého zrní, musíš zasít novou úrodu. Ale co přesně znamená „zasít“, když oblohu na půl roku a déle zakryje tlustá vrstva sírového aerosolu?
Nejprve si musíme vyjasnit, jak vulkanická zima vypadá. Není to absolutní, černočerná noční tma, jakou známe z hollywoodských sci-fi. Je to permanentní, špinavé, mrtvolné šero. Obloha má žlutavě šedou barvu. Slunce je vidět jen jako matný, rozmazaný měděný kotouč, který nehřeje. Důsledky tohoto aerosolu jsou pro zemědělství smrtící hned ve dvou rovinách:
- Ztráta tepla: Průměrné teploty klesnou o několik stupňů. To neznamená jen chladnější zimu. Znamená to, že noční mrazy udeří klidně v polovině července.
- Krize fotosyntézy: Snížená intenzita slunečního záření radikálně zpomaluje, nebo zcela zastavuje fotosyntézu u rostlin s vysokými nároky na světlo.
Pokud v této situaci nový vesnický vůdce (lord z předchozího dílu) nařídí svým lidem osít pole pšenicí, kukuřicí nebo zasadit rajčata, spáchal právě na své komunitě hromadnou sebevraždu. Tyto plodiny nevzejdou. Moderní vyšlechtěné obilí potřebuje stabilitu, teplo a plné slunce. Jakmile v červenci přijde ranní mráz, klasy zmrznou a zčernají.
Odpověď na otázku, co zasít, nám dává historie – konkrétně „Rok bez léta“ (1816). Přežití v temnotě se skrývá pod zemí. Lidé musí okamžitě opustit moderní plodiny a přejít na takzvané Plodiny hladomoru (Famine crops). Jsou to brambory, tuřín, krmná řepa, zimní zelí a topinambury.
Brambora je totiž dokonalá baterie pro konec světa. Její hlíza roste pod zemí, takže je chráněna před náhlými povrchovými mrazy uprostřed léta. Nepotřebuje tolik přímého slunce jako pšenice. Je odolnější vůči kyselým dešťům, které vulkanická oblaka přinášejí. Kdo po půl roce kolapsu nevzdal marný boj o pšenici a nezačal rýt do zmrzlé země, aby zasadil poslední naklíčené brambory ze sklepa, ten nepřežije.
Kapitola II. Kalorický bankrot a degradace těl
Šestý měsíc je bodem zlomu lidské biologie. Zásoby ze spíží definitivně zmizely. Zavařené maso je dávno snědené. K jídlu je pouze to málo, co se podařilo vypěstovat v krutých podmínkách, nebo co se dalo nasbírat (žaludy, kůra, kořínky).
Denní kalorický příjem běžného přeživšího klesá z civilizačních 2500 kcal na zhruba 800 až 1000 kcal. Lidské tělo se na tuto skutečnost adaptuje auto-kanibalismem. Poté, co spálilo veškeré tukové zásoby, začíná požírat vlastní svaly. Fyzický vzhled obyvatel opevněných vesnic se radikálně mění. Tváře se propadají, oči vystupují, pohyby se zpomalují. Kvůli nedostatku vitamínů (zejména vitaminu C) se vrací kurděje. Lidem krvácejí dásně, vypadávají jim zuby a staré zacelené jizvy se znovu otevírají. Imunita je v troskách. Banální respirační infekce v chladném šeru dokáže vyhladit třetinu osady během týdne.
Ale nejhorší vliv má tento kalorický deficit na to jediné, co komunitu drželo při životě – na schopnost fyzické práce. Aby člověk mohl ručně, bez naftových traktorů, zorat pole, naštípat dříví a přinést vodu, potřebuje obrovské množství energie. Vzniká smrtící spirála: Máte málo jídla, takže jste slabí. Jste slabí, takže nezvládnete obdělat dostatek půdy. Neobděláte půdu, takže budete mít na podzim ještě méně jídla. ### Kapitola III. Anatomie smrti státu (Proč papír nelze jíst)
V této fázi musíme opustit vesnici a podívat se zpět na to, co zbylo z vlády. Ve třetím díle jsme viděli, jak stát zavedl krutou Triage, opevnil se kolem elektráren a skladů státních hmotných rezerv a nechal města zemřít. Generálové a politici si tehdy mysleli, že s těmito zásobami přečkají krizi.
Ale po půl roce tyto zásoby končí. Státní rezervy nafty byly spáleny v agregátech k udržení spojení a tepla ve velitelských bunkrech. Sklady s obilím a konzervami hlásí dno.
Zde dochází k definitivní smrti abstraktního státu. Jakákoliv centrální vláda (od starověkého Říma po moderní republiku) totiž historicky vždy stála na jediném principu: Schopnosti zdanit kalorický přebytek obyvatelstva. Stát funguje jen tehdy, když zemědělec vyprodukuje více jídla, než sám sní, a tento přebytek státu odevzdá (ve formě peněz nebo desátků), čímž stát nakrmí své úředníky, vojáky a soudce.
Co se stane, když kalorický přebytek klesne na nulu? Stát ztratí schopnost platit svou armádu. Voják, který hlídá vládní bunkr, nepotřebuje k loajalitě výplatní pásku s miliony digitálních korun nebo hrst znehodnocených papírových peněz. Papír ho nezahřeje a nenakrmí jeho rodinu. Voják k přežití a udržení zbraně potřebuje 3000 kalorií denně.
V momentě, kdy velitelské centrum nařídí vojákům snížit příděly na polovic, protože ve skladech už nic není, vojenská disciplína se hroutí. Armádní jednotky zjišťují, že politici a úředníci, které chrání, jsou vlastně jen zbyteční paraziti, kteří neprodukují žádné jídlo. Během šestého měsíce proběhnou v izolovaných státních perimetrech tiché, krvavé vzpoury. Generálové a velitelé posádek převezmou moc. Úředníci a ministři jsou buď popraveni, vyhnáni, nebo degradováni na fyzickou práci.
Z kdysi mocného národního státu, který měl svá ministerstva, parlament a soudy, zbyde jen mozaika izolovaných vojenských táborů. Tyto vojenské frakce už se nestarají o obnovu ústavy. Chovají se úplně stejně jako warlordi na venkově – jejich jediným cílem je urvat poslední zbytky zdrojů z okolí pro své vlastní muže.
Kapitola IV. Krize neofeudalismu a mikro-triage ve vesnici
Mezitím ve venkovských pevnostech prožívají lokální vůdci (novodobí feudálové, o kterých jsme psali minule) svou vlastní noční můru.
Před pěti měsíci tento majitel statku slíbil svým sousedům a novým „nevolníkům“, že pokud pro něj budou pracovat, nakrmí je ze svých obřích zásob obilí. Jenže kvůli vulkanické zimě a nedostatku slunce nová úroda roste hrozivě pomalu nebo mrzne. Sila jsou poloprázdná.
Vůdce musí učinit naprosto stejné nelidské rozhodnutí jako dříve vláda – Musí provést lokální mikro-Triage. Musí rozhodnout, kdo v jeho kmeni přežije zimu a kdo ne. Matematika přežití warlorda je neúprosná:
- Musí nakrmit své ozbrojené stráže (bez nich kmen přepadnou jiné skupiny nebo hladoví zdivočelí uprchlíci).
- Musí nakrmit silné muže a ženy, kteří dokážou fyzicky pracovat na poli.
- Kdo zbývá? Staří lidé. Nemocní. A v té nejtemnější rovině uvažování – malé děti, které spotřebovávají kalorie, ale nedokážou zastat těžkou práci.
Komunita, která se na začátku hrdě semkla, začíná praskat pod tíhou těchto rozhodnutí. Jakmile vůdce omezí příděly starým lidem, ozve se šepot. Pokud omezí příděly dětem, riskují zoufalí rodiče vzpouru. Vůdce se ocitá na hraně nože. Udržet pořádek mezi hladovějícími lidmi v permanentním mrazivém šeru vyžaduje krutost, která by před půl rokem byla nemyslitelná. Kdo krade brambory ze společného skladu, není zavřen do vězení (to by se musel živit), ale je popraven nebo vyhnán za barikády, což je v této fází zimy totéž.
Kapitola V. Éra sběračů a pojídání domácích mazlíčků
Aby přeživší vyrovnali propastný deficit z nefungujících polí, jsou donuceni k aktivitám, o kterých četli jen v historických knihách o obléhání měst nebo středověkých hladomorech. Civilizovaný zemědělec se musí znovu stát pravěkým sběračem.
Lesní zvěř jako srnky, divočáci nebo zajíci je tou dobou dávno vylovena. Do lesů se nyní chodí s jiným cílem. Lidé se učí rozpoznávat, které druhy kůry (například vnitřní kůra borovice nebo břízy) se dají usušit, rozemlít a smíchat se zbytky mouky, aby zvětšili objem jídla a zaplnili kručící žaludky, byť s nulovou výživovou hodnotou. Hledají se bukvice a žaludy, které se musí dlouze máčet v popelu a vodě, aby se zbavily jedovatých tříslovin, než se dají pozřít.
V této fázi přichází i ten největší emoční šok pro milovníky zvířat. Hospodářská a tažná zvířata, která nezahynula na nedostatek krmiva, jsou poražena jako poslední rezervní kalorie. Ale nezůstane jen u dobytka. Psi, kteří ještě před půl rokem spali v teplých postelích, se v lepším případě stávají divokou škodnou, v horším případě cenným zdrojem bílkovin. Lítost a sentimentalita neexistují. Mravní kompas se orientuje výhradně na otázku: „Udrží to moje tělo naživu o den déle?“
Závěr: Vstup do dlouhé tmy
Šestý měsíc bez slunce znamená bod, odkud není návratu pro drtivou většinu lidstva. Peníze jsou bezcenný potištěný papír a bezcenný kód. Centrální vláda zkolabovala a rozdělila se na brutální vojenské frakce. Venkovské osady, kdysi pyšné na své mrazáky, zoufale ryjí ve zmrzlé zemi a loví žaludy. Světlá obloha je jen matnou vzpomínkou.
Zůstali jen ti nejodolnější, nejtvrdší a nejizolovanější. Fyzika si vzala zpět svou absolutní vládu nad planetou. Biologie donutila člověka odložit kulturu, umění i lidská práva a ukázala mu, že je jen chytrým primátem závislým na fotosyntéze.
Ale to nejhorší teprve čeká na prahu. Když vaše tělo trpí nedostatkem jídla, mrazem a nemocemi, vaše mysl to může chvíli snášet. Ale když tento stav trvá měsíce, když naděje na brzké jaro zemře pod další vrstvou šedivého popela na obloze, začne se lámat ten nejhlubší psychologický hardware člověka. Mozek, zbavený smyslu a budoucnosti, se začne požírat zevnitř.
O tom, jaká tma zavládne v lidské mysli, co se stane s naší schopností milovat a cítit empatii, a proč mnozí raději sami ukončí svůj boj, i když mají ještě co jíst, si rozebereme až na kost v dalším, mrazivém Díle 6: Psychologie propasti.
Zdroje a doporučená literatura pro hlubší pochopení:
- Scott, James C.: Proti obilí: Hluboká historie nejstarších států. (Zásadní akademické dílo, které vysvětluje, že stát a byrokracie nemohou existovat bez obilí a kalorického přebytku. Jakmile zkolabuje výnos obilí, hroutí se celá státní struktura.)
- Wood, Gillen D'Arcy: Tambora: The Eruption That Changed the World. (Historická analýza vulkanické zimy z roku 1815. Podrobný popis změn klimatu, letních mrazů a obrovských hladomorů, které donutily Evropany jíst kůru a trávu.)
- Frankl, Viktor E.: Ať se děje co se děje (Hledání smyslu života). (Svědectví z koncentračního tábora, které přesně popisuje fyziologii dlouhodobého hladovění, ztrátu lidské důstojnosti a redukci myšlení pouze na jídlo a přežití.)
- Diamond, Jared: Kolaps: Proč společnosti zanikají a přežívají. (Studie o tom, jak ekologické katastrofy a ztráta schopnosti produkovat kalorie vedou ke kanibalismu a zániku vyspělých společností, např. na Velikonočním ostrově.)
