Článek
Od třetího dílu série se zabývám ultimátním scénářem konce světa – globální událostí (jako je erupce supervulkánu nebo obří meteorit), která na celé roky odřízne planetu od slunečního svitu a zredukuje lidstvo na hrstku izolovaných přeživších. Bude to analýza absolutního limitu naší civilizace.
Musíme se ale podívat pravdě do očí. Šance na takovou apokalypsu je v horizontu našeho života mizivá. Existuje však scénář, který je z logistického a fyzikálního hlediska naprosto reálný a na který se tajně připravují všechny centrální banky a krizové štáby světa: Rozsáhlý, ale lokálně omezený blackout.
Představte si masivní sluneční superbouři (obdobu tzv. Carringtonovy události z roku 1859). Oblak nabité plazmy zasáhne Zemi. Kvůli specifické geologii nevodivého podloží severní polokoule a extrémně dlouhým páteřním drátům vysokého napětí dojde k indukci obrovských proudů, které během pár minut roztaví stovky obřích, na zakázku vyráběných transformátorů. Evropa a část Severní Ameriky se propadnou do absolutní tmy, kterou nelze opravit dříve než za měsíc. Zbytek světa – Asie, Jižní Amerika, Afrika – však díky své poloze a odlišné infrastruktuře utrpí jen lehké výkyvy a svítí dál.
Zapomeňte na Hollywood. Žádné tlupy kanibalů po týdnu ve městech nevzniknou. Měsíc tmy v Evropě, zatímco zbytek světa funguje, je sice katastrofa, ale přežijeme ji. Bude to ovšem vykoupeno takovou ztrátou geopolitické důstojnosti a takovým finančním šokem, že se z něj západní společnost už nikdy nevzpamatuje.
Kapitola I. Konec mýtu o smrti žízní (Stát funguje, ale strašně nudně)
Často si představujeme, že když zhasne proud, nastane anarchie, a pokud dojdou zásoby vody v domácnostech, lidé okamžitě zemřou na dehydrataci. To by platilo jen v případě globálního vyhlazení. V lokálním, měsíčním scénáři se ukáže, že byrokratický státní aparát má – navzdory všem svým chybám – funkční pud sebezáchovy.
Správa státních hmotných rezerv (SSHR) disponuje zásobami nafty na minimálně 90 dní. V momentě, kdy zkolabuje síť, stát vyhlásí krizový a brzy poté stanný stav. Tato státní nafta už nikdy nepoteče do vašich osobních aut nebo na benzínky. Armáda a krizové štáby okamžitě převezmou kontrolu nad strategickými uzly. Obří průmyslové agregáty a desetitisíce litrů paliva budou směřovat výhradně ke dvěma cílům: do velkých nemocnic a do klíčových vodárenských infrastruktur.
Jak to bude vypadat v praxi v typickém velkoměstě? V osmém patře paneláku vám z kohoutku voda nepoteče, protože domovní tlaková čerpadla jsou mrtvá. Ale na ulicích se objeví systém výdejních míst. Křižovatky a náměstí zaplní vojenské a hasičské cisterny. Katastrofa prvního měsíce nebude vypadat jako střílečka o přežití. Bude to ubíjející, špinavá a ponižující nuda.
- Lidé budou trávit tři až pět hodin denně tím, že budou stát v dlouhých, nervózních frontách s plastovými kbelíky na příděl užitkové a pitné vody.
- Záchody se budou splachovat jen jednou denně zbytkem špinavé vody z mytí.
- Města začnou nepříjemně páchnout a hygiena se propadne, ale absolutní dehydratace a plošné umírání žízní nenastane. Státní logistika tu nejhorší ránu ztlumí.
Kapitola II. Vítězství cloudu a triumf decentralizace
Zde se dostáváme k naprosto klíčovému faktu, který zcela mění pravidla hry. Spousta lidí se bojí, že když spadne síť, jejich digitální peníze z bankovních účtů se prostě „smažou“ a zmizí v nenávratnu. To je hluboký omyl nepochopení dnešní architektury dat.
Pokud zhasne Evropa, vaše peníze nezemřou. Dnešní bankovní systémy a clearingová centra neleží na jednom serveru ve Frankfurtu. Mají takzvanou georedundanci. Jsou nepřetržitě zrcadleny do záložních datových center ve Spojených státech, v Asii nebo v cloudech globálních gigantů. A zde se naplno, v celé své kráse, prokazuje genialita a nutnost decentralizace a kryptoměn.
Pokud vlastníte digitální aktiva v decentralizované síti (blockchainu), jsou absolutně nezničitelná lokálním výpadkem. Evropa sice nesvítí, uzly v Paříži nebo Berlíně jsou mrtvé, ale zbytek planety dál těží a ověřuje transakce. Váš majetek je bezpečně zapsán v matematické struktuře, kterou udržují servery v Tokiu, Singapuru nebo v Jižní Americe. Vaše peníze tedy nezmizely. Vy k nim pouze máte na jeden měsíc odříznutý přístupový terminál. Jste jako člověk, který ztratil klíče od trezoru, ale ví, že ten trezor bezpečně stojí v bance na druhé straně planety. Toto vědomí – že majetek stále existuje – bude to hlavní, co zabrání lidem propadnout naprostému zvířecímu šílenství. Lidé budou věřit v návrat systému.
Kapitola III. Geopolitická past: Když záchrana znamená otroctví
Pokud je Evropa měsíc potmě, proč nás zbytek světa nenechá padnout? Není to z lásky nebo křesťanského milosrdenství. Je to z čistého, chladného makroekonomického kalkulu.
Západní svět je ten největší konzument na planetě. Pokud stovky milionů Evropanů a Američanů přestanou na měsíc nakupovat zboží, odesílat objednávky a platit faktury, asijským výrobním gigantům (Číně, Indii) hrozí okamžitý kolaps jejich vlastního exportního trhu. Miliony asijských dělníků by přišly o práci, což by vedlo k brutálním sociálním nepokojům. Východ a globální Jih nutně potřebují, aby Západ začal zase co nejdříve utrácet.
Okamžitě by se spustila největší záchranná operace v dějinách lidstva. Do evropských přístavů by začaly proudit obří kontejnerové lodě naložené rýží, pitnou vodou v lahvích, dieselovými generátory a – co je nejdůležitější – novými transformátory. Na vojenských letištích by přistávala transportní letadla plná asijských a afrických inženýrů a vojáků, kteří by přijeli pomáhat s nahozením sítě.
Má to ale jeden mrazivý háček. Tato pomoc není charita. Je to největší převzetí aktiv v historii. Evropské státy, paralyzované, s nulovým výběrem daní a zoufale potřebující nakrmit své obyvatele a obnovit síť, nebudou mít čím platit. Asijští zachránci nabídnou jednoduchou dohodu: „My vám dodáme infrastrukturu a jídlo na přežití. Vy nám podepíšete koncese.“Západní vlády, přitlačené ke zdi, začnou vyměňovat fyzickou infrastrukturu za přežití. Evropské přístavy, strategické dálnice, letiště, patenty a těžební práva budou převedeny do majetku cizích státních fondů. Západ se sice zachrání a lidé nezemřou hlady, ale probudíme se do světa, kde je Evropa de facto vazalským státem, gigantickým zadluženým bankomatem Východu.
Kapitola IV. Zásah vyšší moci a Velký finanční reset
Mezitím, zatímco se lidé v ulicích hádají o příděly pitné vody, probíhá na těch málo fungujících krizových linkách satelitních telefonů mezi světovými centrálními bankéři ta nejtěžší bitva.
Představte si, co se stane s finančním systémem, když ho na měsíc zmrazíte. Nikdo nesplácí hypotéky. Firmy neplatí dodavatelům. Úroky z desítek bilionů dolarů státních dluhopisů neustále nabíhají, ale neexistuje clearingové centrum, které by je vypořádalo. Tisíce smluv jsou v prodlení. Kdyby se po měsíci jen „cvaklo vypínačem“ a systém by se spustil ve starých kolejích, do 48 hodin by následovala absolutní kaskáda bankrotů. Všechny banky by padly, exekutoři by museli zabavit miliony domů a akciové trhy by se vymazaly. Matematicky je to neřešitelný uzel.
Proto centrální vlády a banky sáhnou k jedinému možnému řešení. Využijí právního institutu Force Majeure (Zásah vyšší moci).
Když se po měsíci rozsvítí světla v ulicích a lidé se vrhnou ke svým oživeným počítačům a bankovním aplikacím, čeká je šok. Systém nezkrachoval. Systém byl resetován. Vlády po dohodě s věřiteli provedou takzvaný Velký dluhový reset (Debt Jubilee).
- Část starých státních a korporátních dluhů bude prostě vymazána (odepíše se jako válečná ztráta).
- Aby se zabránilo hyperinflaci a kolapsu, staré fiat měny projdou radikální transformací. Bude zavedena nová, přísně kontrolovaná digitální měna centrální banky (CBDC 2.0).
- Vaše staré úspory budou převedeny do nové měny, ale s obrovskou „solidární srážkou“ na zaplacení asijských záchranných konvojů.
- Kdo měl své prostředky chráněné mimo systém (v decentralizovaném kryptu nebo ve fyzických aktivech), stane se okamžitě králem nové ekonomiky. Ti, kteří měli jen čísla na běžném účtu, zjistí, že systém se sice nerozpadl, ale zdanil je o polovičku životních úspor v rámci „obnovy vlasti“.
Závěr: Návrat do normálu a zrod „Generace Křečků“
Měsíční lokální tma nás nezabije. Svět kolem nás nám podá pomocnou ruku, armáda udrží na ulicích základní pořádek a voda nakonec poteče. Systém prokáže neuvěřitelnou schopnost flexibility, vymaže dluhy a napíše nová pravidla hry.
Ale psychologická jizva, která zůstane v těch milionech lidí, bude už navždy nezahojitelná. Zemře iluze takzvané Just-in-Time (právě včas) společnosti. Lidé, kteří dříve ohrnovali nos nad preppery, lidé, kteří zažili ten ponižující měsíc stání s kbelíkem v mrazu před vojenskou cisternou a kteří viděli, jak stát jedním škrtem pera znehodnotil jejich celoživotní úspory, už nikdy nebudou žít stejně.
Zrodí se Generace Křečků. I když už budou obchody zase plné čerstvého jídla, každá rodina bude mít doma vyčleněný prostor, kde budou ležet kanystry s vodou, trvanlivé potraviny, nezávislé zdroje energie a tvrdá aktiva. Otevře se propastná nedůvěra k centrálním vládám a neuvěřitelný boom zažijí decentralizované sítě, komunitní farmaření a snaha o energetickou soběstačnost domů.
Lidé pochopí tu nejcennější lekci ze všech: Spoléhat se na to, že mě stát nenechá zemřít, je sice statisticky pravděpodobné, ale cena, kterou si stát za tuto záchranu naúčtuje (ztráta svobody, majetku a důstojnosti), je příliš vysoká na to, abychom do ní vstupovali dobrovolně a nepřipraveni.
