Inuitské výměny manželek a svobodné rozchody ve starém Egyptě

Moderní západní člověk má sklon považovat dnešní model rodiny – tedy dva biologicky exkluzivní rodiče uzavřené v jednom bytě a svázané úředním razítkem až do smrti – za odvěký přírodní řád. Pokud se toto uspořádání po několika letech otřese v základech, vnímáme to jako morální selhání jednotlivců nebo úpadek civilizace.

Pohled do evoluční antropologie a historie starověkých civilizací však odhaluje přesný opak. Jakmile lidský mozek po třech až čtyřech letech vypne prvotní dopaminové opojení a přepne do úsporného provozního režimu unavených spolubydlících, naráží rigidní doživotní exkluzivita na tvrdou realitu. Naši předci si tento limit velmi dobře uvědomovali. Pro drtivou většinu přírodních národů i některé nejvyspělejší civilizace starověku nebyl sňatek neporušitelnou svátostí pod dohledem státu, ale pružnou společenskou dohodou, která musela v první řadě sloužit přežití kmene, genetické pestrosti a ochraně dětí.

Představte si život malých loveckých skupin v mrazivé pustině Arktidy před několika staletími. Osady Inuitů čítaly často jen několik desítek lidí odříznutých stovkami kilometrů ledu od nejbližších sousedů. V takto uzavřeném prostředí představovaly žárlivá majetnická exkluzivita a přísná izolace párů přímou cestu k vyhynutí.

Kmen čelil dvěma smrtelným hrozbám. První byla genetická degenerace z příbuzenského křížení v příliš malém genofondu. Druhou hrozbou byl ozbrojený střet s cizí tlupou při náhodném setkání u lovišť tuleňů či sobů. Francouzský antropolog Claude Lévi-Strauss tuto pravěkou geopolitiku vztahů vystihl slavnou větou: „Své nepřátele si bereme, abychom je nemuseli zabíjet.“

Inuité proto vyvinuli sofistikovaný sociální a biologický mechanismus známý jako rituální či dočasná výměna manželek (v některých dialektech označovaná jako kipijuituq). Když se po měsících arktické zimy setkaly dvě spřátelené či obchodující rodiny z různých oblastí, nebo když do osady dorazil vzdálený lovec, dohodli se muži a ženy se souhlasem všech zúčastněných na dočasném prohození partnerů na několik dní či týdnů.

Nešlo o žádnou bezuzdnou orgii ani o ponižování žen. Byl to chladnokrevný kmenový management genů a bezpečnosti: - Do izolované osady tímto způsobem přitekla čerstvá genetická informace, která chránila další generaci před dědičnými chorobami a zvyšovala imunitní odolnost dětí. - Mezi oběma muži i celými rodinami tím vzniklo takzvané fiktivní příbuzenství. Dva lovci, kteří sdíleli lože s týmiž ženami, se stali doživotními pokrevními spojenci a „spolumanželi“, kteří na sebe nesměli vztáhnout ruku a v době hladomoru si byli povinni poskytnout maso i přístřeší. Děti narozené z těchto setkání pak měly v sousedním kmeni automaticky zaručené příbuzné a ochránce.

Ještě dál dovedly tuto logiku domorodé kmeny v deštných pralesích Amazonie – například etnika Bari, Aché či Yanomami, jejichž rodinné struktury detailně zmapovali antropologové Stephen Beckerman a Paul Valentine. Tyto společnosti vyznávají koncept, kterému vědci říkají dělené otcovství (partible paternity).

Amazonské kultury tradičně věří, že lidský plod nevzniká z jediného aktu početí, ale že se tělo dítěte v děloze matky postupně „staví“ a vyživuje ze semene všech mužů, se kterými žena během těhotenství spí. Pro budoucí matku tak bylo naprosto racionální mít vedle hlavního manžela ještě jednoho či dva oficiálně uznané sekundární partnery. Každý z nich totiž podle kmenového přesvědčení předal dítěti část svých darů – jeden přesnou mušku při lovu, druhý klidnou povahu, třetí dar řeči.

Skutečný evoluční smysl této zdánlivě podivné víry odhalila až tvrdá demografická data. V drsném prostředí amazonského pralesa umírala třetina mužů předčasně na uštknutí hadem, infekci, úraz při lovu nebo v potyčkách. Když antropologové spočítali přežití stovek dětí u kmene Bari, zjistili ohromující rozdíl: děti, které měly pouze jednoho biologického otce, měly šanci dožít se patnácti let jen ze 64 procent. Děti, které měly oficiálně přiznaného ještě druhého „spoluotce“, který jim rovněž nosil ulovené ryby a maso, měly šanci na přežití celých 80 procent. Tam, kde příroda neznala životní pojišťovny ani vdovské důchody, zastoupila pojistku pružná síť sdílených otců, podobně jako už v paleolitu megalitická shromaždiště propojovala vzdálené kmeny do jedné záchranné sítě.

Mohlo by se zdát, že taková volnost funguje pouze v malých tlupách lovců a sběračů v pralese či na ledu, zatímco vyspělá městská civilizace nutně vyžaduje celoživotní manželské okovy. Tento mýtus však suverénně boří nejstabilnější civilizace starověku – faraonský Egypt, jehož kořeny vyrůstaly z prastarých nomádských kultur africké savany.

Zatímco v sousední Mezopotámii chrámoví písaři brzy proměnili lidské životy v účetní tabulky a svázali rodinu tvrdými trestními zákoníky, starověký Egypt představoval po tři tisíce let fascinující anomálii.

Ve starém Egyptě neexistoval žádný svatební úřad, žádná státní matrika manželství a neexistoval ani žádný náboženský svatební obřad. Kněží v chrámech Amona či Esety lidi neoddávali a stát nevydával žádné oddací listy. Manželství bylo z pohledu egyptského práva čistě soukromým rozhodnutím dvou lidí.

Samotný egyptský výraz pro uzavření sňatku zněl grg pr – což v doslovném překladu znamenalo prostě „založit dům“ (případně „vstoupit do domu“). Pokud se muž a žena rozhodli být manželi, žena si sbalila své ošacení, kosmetiku a nábytek, přenesla je do mužova domu a začali spolu žít pod jednou střechou. Tímto fyzickým sestěhováním bylo manželství uzavřeno.

Stejně odzbrojující jednoduchostí fungoval i rozvod. Pokud po několika letech soužití láska vyprchala nebo si partneři přestali rozumět, nemusel nikdo žádat o svolení faraonova soudce ani kněze, nemusel prokazovat vinu a nemusel podstupovat ponižující výslechy. Rozvod v Egyptě znamenal prostě odejít z domu – a toto právo měl jak muž (který ženu „propustil“), tak žena (která se sama rozhodla „odejít“). Po odchodu se oba mohli bez jakéhokoli společenského cejchu či náboženského hříchu okamžitě sestěhovat s novým partnerem.

Znamená absence svatebních úřadů a snadný rozchod, že v Egyptě vládl bezohledný chaos, ve kterém mohl muž ženu s dětmi kdykoli vyhodit bez prostředků na ulici? Právě naopak. Egyptské ženy měly v rodinném a majetkovém právu postavení, jakému se Evropanky nepřiblížily až do dvacátého století.

Egyptský stát totiž pochopil geniální pravidlo, na které naše civilizace zapomněla: stát nemá lidem regulovat city a nutit je spát v jedné posteli, stát má pouze pohlídat dodržení majetkových smluv.

Když spolu egyptský pár zakládal dům (nebo když se jim narodily děti), sepsali u písaře na papyrus čistě majetkovou smlouvu – takzvanou smlouvu o výživě (sanch). Tato listina neobsahovala žádné sliby věčné lásky ani přísahy věrnosti až za hrob, ale připomínala neprůstřelnou moderní předmanželskou smlouvu: - Žena zůstávala po celou dobu soužití výlučnou vlastnicí veškerého majetku, který si do domu přinesla, a mohla s ním svobodně nakládat, dědit i vést soudní spory bez souhlasu manžela. - Veškerý majetek, který pár během soužití společně nabyl, se dělil v přesném poměru – dvě třetiny připadly muži (který měl povinnost rodinu živit) a jedna třetina patřila ze zákona ženě. - Ve smlouvě byl přesně vyčíslen inventář ženina věna v debenech stříbra a mědi i takzvaný „dar za panenství“ (šep-en-sehmet). Pokud se muž rozhodl ženu propustit z jiného důvodu než pro prokázanou nevěru, musel jí do třiceti dnů vyplatit nejen celé její věno a třetinu společného jmění, ale navíc vysoké smluvní odstupné a pravidelné dávky obilí a oleje, dokud se znovu nevdala.

Archeologické nálezy z vesnice stavitelů královských hrobek v Dér el-Medíně ukazují, že tento systém fungoval v každodenní praxi naprosto hladce. Lidé uzavírali svazky, zakládali domácnosti, po několika letech se v klidu rozcházeli, vypláceli majetkové podíly a vstupovali do nových vztahů. Byla to plně institucionalizovaná a majetkově zabezpečená sériová monogamie, která dokonale respektovala neurobiologii lidského mozku.

Srovnáme-li arktické lovce, amazonské kmeny i civilizaci starověkého Egypta s dnešním světem, vyvstane před námi ostrý historický paradox. Naši předci věděli, že lidské emoce jsou proměnlivé jako nilské záplavy a že pokusit se je na padesát let zmrazit úředním příkazem vede jen k pokrytectví a utrpení.

Proto přírodní národy i starověcí Egypťané oddělili kmenovou a majetkovou stabilitu od doživotního věznění dvou lidí v jednom domě. Kde a proč se tedy stala chyba? Který historický zlom proměnil pružné soužití v tvrdou patriarchální klec, ve které se žena stala hlídaným majetkem a rozchod těžkým hříchem? Odpověď neleží v psychologii, ale v ekonomii – v okamžiku, kdy člověk zapřáhl dobytek do těžkého pluhu, oplotil první soukromé pole a začal mít panickou hrůzu o to, komu po smrti odkáže svůj grunt. Právě na tento zlom se podíváme v příštím dílu.