Jak si velmoci v Jaltě rozparcelovaly poválečnou Evropu

Je 8. února 1945. V bývalém letním sídle ruského cara Mikuláše II. v krymské Jaltě voní drahý koňak, těžké doutníky a čerstvě natřená omítka. Venku u vchodů stojí stráže sovětské tajné policie NKVD, uvnitř v místnostech visí ve zdech skryté mikrofony.

U kulatého stolu sedí tři muži: fyzicky vyčerpaný americký prezident Franklin D. Roosevelt, kterému zbývají pouhé dva měsíce života, britský premiér Winston Churchill snažící se zachránit drolící se impérium a Josif Vissarionovič Stalin, jehož tanky v té chvíli stojí pouhých 65 kilometrů od Berlína.

Když přijde řeč na budoucí hranici Polska a uspořádání střední Evropy, Stalin vstane, přistoupí k mapě a tlustou modrou tesařskou tužkou po ní přejede od severu k jihu. Šířka jediné tuhy na mapě s velkým měřítkem v reálném terénu představuje pás široký několik kilometrů. Pod tímto jediným tahem mizí železniční uzly, rodinné statky, doly i celá města. Nikdo z lidí, kteří v tom pruhu země právě spí, netuší, že se ráno probudí v jiném státě – a v jiném impériu.

Druhá světová válka nezničila jen nacistické Německo. Definitivně vymazala Evropu jako samostatného globálního hráče. Starý kontinent, který po staletí kolonizoval svět, se v roce 1945 sám proměnil v geopolitickou šachovnici dvou mimoevropských supervelmocí: Spojených států a Sovětského svazu.

Rozdělení sfér vlivu přitom nezačalo až v Jaltě. Už v říjnu 1944 v Moskvě podal Winston Churchill Stalinovi přes stůl pověstný kus papíru – takzvanou procentovou dohodu. Na ubrousku stála chladná matematika moci: v Rumunsko 90 procent vlivu pro Sovětský svaz, v Řecku 90 procent pro Velkou Británii a USA, v Maďarsku a Jugoslávii padesát na padesát a v Bulharsku 75 procent pro Moskvu.

Stalin si papírek prohlédl, udělal na něj modrou tužkou velkou fajfku a posunul ho zpátky. Jak jsem už dříve rozebíral v článku Soumrak hegemonů a rozpad globálního operačního systému, velmoci nikdy nepřemýšlejí v kategoriích morálky, ale v kategoriích nárazníkových zón, zdrojů a kontroly strategických uzlů.

Američané v Jaltě sledovali vlastní pragmatický cíl. Potřebovali, aby Rudá armáda vstoupila do války proti Japonsku v Tichomoří a ušetřila statisíce životů amerických vojáků, a zároveň chtěli vtáhnout Moskvu do nově vznikající Organizace spojených národů. Cenou za tento podpis na Dálném východě byla tichá akceptace toho, že tam, kam dojde noha sovětského pěšáka, bude pravidla hry určovat Kreml.

V oficiální Deklaraci o osvobozené Evropě sice všichni tři státníci slavnostně slíbili národům střední a východní Evropy svobodné a nezkreslené volby. Jenže právě tady se naplno ukázal propastný rozdíl mezi formální suverenitou (de jure) a faktickou podřízeností (de facto).

Na papíře zůstalo poválečné Československo, Polsko nebo Maďarsko nezávislými státy. Měly své prezidenty, parlamenty, hranice, celníky, známky i fotbalové reprezentace. Pro běžného občana zůstala kulisa národního státu zachována – přesně v duchu postupného bobtnání státního aparátu, které jsem zmapoval v sérii Sto let razítek: Anatomie českého státu od Rašína po Leviathana.

V realitě však Moskva nepřebírala kontrolu přes okázalé guvernéry, ale přes klíčové silové rezorty – tedy přes získání root přístupu k systému. Kdo ovládal ministerstvo vnitra, zpravodajské služby a kartotéky, nepotřeboval vyhrát sto procent hlasů ve volbách. Stačilo mu kontrolovat, kdo smí kandidovat a kdo skončí ve vyšetřovací vazbě.

Stejný mechanismus platil pro armádu a strategické suroviny. Od slezského uhlí až po československý uran v Jáchymově, který okamžitě po válce obsadili sovětští poradci pro Stalinův jaderný program, fungovaly satelitní státy Východu v přísné podřízenosti. Formálně svobodné vlády v Praze či Varšavě mohly rozhodovat o barvě poštovních schránek, ale jakmile šlo o zahraniční obchod nebo bezpečnost, rozhodovalo se v Moskvě. Jak přitom ukazuje historie, centralizované modely postavené na potlačení svobodného trhu nakonec vždy narazí na své výpočetní a ekonomické limity.

Když se mluví o Jaltě a Postupimi, většina učebnic se soustředí na hranice a politické deklarace. V tajných dodatcích jaltských dohod se však skrývala mnohem surovější kapitola: dohoda o povinné repatriaci občanů a válečných zajatců.

Na první pohled zněla logicky – spojenci si po porážce Hitlera vzájemně vrátí své osvobozené zajatce a zavlečené občany. V praxi to ale znamenalo masový nucený transport lidí v poválečné Evropě, kterému západní spojenci dali krycí název Operace Keelhaul.

Pro Stalina byl totiž každý sovětský voják, který padl do německého zajetí, podezřelým zrádcem. A ještě větším terčem byli ruští a ukrajinští emigranti či kozáci, kteří před bolševismem utekli už ve dvacátých letech a nikdy ani neměli sovětské občanství. Aby Západ neriskoval, že Sověti na oplátku zadrží desítky tisíc britských a amerických vojáků osvobozených Rudou armádou z německých lágrů na východě, předal mezi lety 1945 a 1947 do rukou NKVD přes dva miliony lidí.

Přímo z ulic osvobozené Prahy a Brna tehdy sovětská kontrarozvědka SMĚRŠ odvlekla také stovky československých občanů – prvorepublikových emigrantů z Ruska a Ukrajiny, lékařů, inženýrů a profesorů – do sovětských lágrů, aniž by se tehdejší československá vláda odvážila proti postupu spojence zakročit.

Když se v červenci 1945 sešli vítězové v postupimském zámku Cecilienhof, u stolu už neseděl Roosevelt (nahradil ho Harry S. Truman) a Churchilla přímo uprostřed konference po prohraných britských volbách vystřídal Clement Attlee. Jedinou konstantou s dokonalou informační převahou zůstal Stalin.

Právě v Postupimi se odehrála kartografická operace, která nemá v dějinách obdoby: posun celého Polska o stovky kilometrů z východu na západ jako zápalkové krabičky po stole. Stalin si ponechal východní Polsko za takzvanou Curzonovou linií a jako kompenzaci přiřkl Varšavě německé Slezsko, Pomořansko a část Východního Pruska až k linii řek Odra a Lužická Nisa.

Zajímavý kartografický detail se odehrál u přístavu Štětín, který leží převážně na západním břehu Odry. Aby strategický přístav nezůstal budoucímu Německu, posunula sovětská delegace hraniční čáru západně od města přímo po suché zemi. Výsledkem postupimských čar na mapě byl přesun více než dvanácti milionů lidí, který současně učinil Polsko i Československo bezpečnostně závislými na Moskvě jako jediném garantovi nových hranic.

V roce 1945 byly karty rozdány, ale železná opona měla stále ještě mezeru. Československo si ještě dva roky po válce myslelo, že dokáže hrát roli mostu mezi Východem a Západem. Pak ale přišlo léto 1947 a z Washingtonu přilétla nabídka jménem Marshallův plán. V příštím dílu série Šachovnice Evropa se podíváme na to, jak Američané pomocí dolarových úvěrů připoutali západní Evropu ke svému průmyslu a co přesně řekl Stalin Janu Masarykovi v Kremlu, když nám zakázal vzít si americké peníze.