Krize smyslu: Proč nás při přechodu na AI a CBDC může zachránit Švýcarsko

Řítíme se do bodu zlomu. Umělá inteligence, robotizace a nástup chytrých digitálních peněz (CBDC) v nejbližších letech nevratně přepisují strukturu naší civilizace. Zmizí miliony rutinních pracovních míst, a to především v obří státní a byrokratické sféře. Ekonomicky to zvládneme, technologie totiž dokáže vyprodukovat dostatek bohatství pro všechny. Ale čeká nás jiný, mnohem temnější a nevyhnutelný náraz: obrovská psychologická krize smyslu. Co se stane se stamiliony lidí, kterým náš dosavadní školský a pracovní systém po desetiletí lámal vnitřní motivaci a učil je jen tupě plnit zadané úkoly, když jim tyto úkoly najednou sebereme? Jak zabránit tomu, aby se z nich nestala ztracená, agresivní a zoufalá generace, která z nedostatku uplatnění stáhne celou společnost ke dnu? Odpověď možná leží v radikálním pochopení lidské biologie, chemie a jedné zásadní lekce z drogové politiky 90. let.

Abychom pochopili, proč při této transformaci budeme potřebovat promyšlenou „chemickou záchrannou síť“, musíme se nejprve neúprosně a krutě podívat na to, co se skrývá pod povrchem dnešní pracující společnosti a proč je naše základní nastavení tak zranitelné.

Abychom chápali blížící se kolaps, musíme si uvědomit, proč tolik lidí dnes vlastně „potřebuje“ chodit do nesmyslné práce. Není to jen o penězích; je to o umělém řádu.

Většina populace prošla pruským vzdělávacím systémem z 19. století, který nebyl navržen k výchově svobodných tvůrců, ale k produkci poslušných dělníků a úředníků. Tento systém do nás po léta úspěšně integroval takzvanou „naučenou bezmocnost“. Rozbil naši vnitřní zvědavost školním zvonkem, testy a příkazy. Naučil nás čekat na povel a pracovat jen za vnější odměnu nebo ze strachu z trestu. Když člověka, kterému tento systém na patnáct let zlomí jeho přirozenou vůli, najednou odpojíte od vnější agendy a zrušíte mu práci (protože ji levněji udělá AI algoritmus), jeho osobnost zkolabuje. Neumí si sám řídit čas. Neumí si najít smysluplný komunitní projekt. Zamrzne před obrazovkou, nebo se začne utápět v panice.

A to je přesně ten moment, kdy na scénu nastupuje závislost. Drogy (od alkoholu po heroin) nejsou v drtivé většině případů příčinou zničeného života; jsou symptomem. Jsou nástrojem útěku před neřešitelnou kognitivní disonancí. Když zjistíte, že váš život (vaše buňka v superorganismu) nemá žádnou funkci, organismus to vyhodnotí jako fatální ohrožení. Roztočí se stresové hormony. A pokud neumíte tento stres přetavit v akci, uděláte jedinou logickou věc, kterou zvíře v pasti udělat může: vyvoláte umělou, chemickou hibernaci. Ztlumíte bolest z prázdnoty.

V této blížící se fázi masového propouštění a ztráty smyslu musíme absolutně redefinovat, jak stát a společnost nahlížejí na omamné látky. Pokud se na ně podíváme čistě pragmaticky a biologicky, rozdělují se do dvou velmi odlišných záchranných kategorií.

1. Chemická hibernace (Alkohol, tráva, opioidy)

Jedná se o látky, které fungují jako systémová anestezie. Mnoho lidí, kteří ztratí své staré průmyslové nebo byrokratické zaměstnání, prostě nebude mít okamžitou mentální kapacitu adaptovat se na nový svět. Budou se chtít uspat. Dnes tuto roli plní primárně alkohol – tvrdá droga, která masivně ničí játra, vyvolává agresi a přetěžuje zdravotnický i policejní systém. Pokud se podíváme na marihuanu, ta naopak dodává pocit falešného bezpečí a nasycení (dopamin), aniž by člověk musel stoupat po Maslowově pyramidě. Z hlediska celospolečenské zátěže je to nejlevnější a nejbezpečnější forma hibernace. Člověk je umrtvený, zacyklený v údržbovém režimu, ale přežije, dokud ho z letargie případně neprobudí nový, silný evoluční signál (například narození potomka nebo nutnost postarat se o nemocného člena komunity).

2. Systémový defragmentátor (Psychedelika)

Toto je zcela jiná liga. Zatímco alkohol vás uspává, psychedelika (psilocybin, LSD, MDMA) v mozku narušují staré rigidní dráhy – takzvanou Default Mode Network (DMN), což je „operační systém“ vašeho ega. Jsou to přesně ty vyježděné koleje, které vám zarytě opakují onen rozbitý program z pruské školy: „Jsem jen úředník, bez své židle nic neznamenám.“Při odborném terapeutickém doprovodu fungují tyto látky jako kontrolované formátování disku. Umožňují člověku podívat se na svou identitu, své strachy a traumata s odstupem. Obrovsky zvyšují neuroplasticitu, tedy schopnost mozku vytvořit si nové, zdravější a adaptabilnější spoje. Je to nástroj pro urychlený restart zablokovaných buněk.

Co se ale stane, když se k této masivní ztrátě smyslu postaví stát tak, jak to dělá dnes? Co se stane, když bude tyto psychologické berličky tvrdě kriminalizovat a lidem ponechá jen represi a stigma? Dostaneme americkou noční můru.

USA dnes čelí nejhorší drogové krizi v historii, přičemž epicentrem je bývalý průmyslový „Rust Belt“ (Rezavý pás). Továrny se přesunuly do Asie, miliony lidí ztratily komunitu, hrdost a smysl (jev, kterému ekonomové říkají Úmrtí ze zoufalství). Lidé se začali obracet k opioidům, aby zahnali prázdnotu.

A stát reagoval tím nejhorším možným způsobem: Válkou proti drogám. Podle „Železného zákona prohibice“ platí, že čím tvrdší je represe, tím koncentrovanější a smrtelnější je droga na černém trhu. Když kartely zjistily, že je pašování heroinu přes bedlivě hlídané hranice rizikové, sáhly po fentanylu – syntetickém opioidu 50× silnějším než heroin. Z kilogramu prášku vyrobíte statisíce dávek.

Fentanyl v Americe nikoho nehibernuje ani neformátuje. Fentanyl maže lidi z existence. Terapeutické okno (rozdíl mezi dávkou pro uvolnění a dávkou, co zastaví dýchání) je mikroskopické. Je to výsledek toho, když stát nechá kognitivně ztracené buňky napospas predátorskému černému trhu. Je to drsná aplikace evoluční teorie fyzika Maxe Plancka v praxi: stará éra (a lidé, kteří se jí drží) se neadaptuje, ona zkrátka pod náporem syntetiky fyzicky vymře.

Pokud chceme zabránit tomu, aby se naše ulice při zavádění nových ekonomických systémů proměnily ve fentanylová jatka, musíme radikálně změnit kurz. Lékem není další válka, ale řízená „chemická záchranná síť“. Vzor pro ni se zrodil v Evropě v 90. letech.

V 90. letech měl švýcarský Curych gigantický problém se závislými na heroinu v parku Platzspitz. Systém represe selhával, úmrtnost na HIV a předávkování rostla. Švýcaři tehdy pochopili, že závislost je jen symptom (snaha uniknout ze zoufalé klece, jak ukázal slavný experiment s Krysím parkem). Udělali proto tehdy nemyslitelné: u těch nejtěžších případů, kde selhávala léčba, začal stát aplikovat čistý farmaceutický heroin pod lékařským dohledem. Program HAT (Heroin-Assisted Treatment).

A stal se zázrak. Jakmile stát sňal z těchto lidí nekonečný existenční distres a paniku z toho, jak sehnat další dávku, pacienti se začali stabilizovat. Kriminalita klesla až o 90 %. Černý trh v podstatě uschnul, protože mafie přišla o nejlepší zákazníky. A co je nejdůležitější – velká část těchto pacientů, ačkoli nadále docházela na kliniku pro dávky, se resocializovala. Našli si bydlení, začali pracovat a platit daně. Když jim stát zajistil to nejnižší patro Maslowovy pyramidy (přesně jak by mohl vypadat model podmíněného luxusu u CBDC), přirozeně začali stoupat výš.

Tento přístup vyhladověl parazitický černý trh, který by jinak přinesl ještě tvrdší jedy. Zamezil úmrtím, infekcím a vrátil lidem schopnost alespoň částečně se podílet na chodu organismu.

Nacházíme se v předvečer masivních změn. Automatizace a zavedení programovatelných peněz zbaví nutnosti (a možnosti) pracovat zhruba třetinu dnešní populace. Krize smyslu a psychologický tlak budou enormní. A každá akce vyvolává reakci. Lidé si najdou svůj ventil – pokud to neuděláme chytře my, udělají to drogové kartely za nás.

Architektura nových peněz (CBDC) nás může přivést do éry nebývalého zlevnění a efektivity státu. Otázkou ale je, jak naložíme s těmi, kteří tento obrovský civilizační skok nestihnou absorbovat. Máme na výběr ze dvou zcela odlišných cest.

První možností je cesta americká. Zavřeme oči, budeme trvat na přísné prohibici, budeme kázat morálku a tvrdit, že každý je svého štěstí strůjcem. Lidi, které zlomila naše pruská škola a propustil náš systém, vrhneme na dlažbu. Odpovědí na jejich prázdnotu bude, že se utopí v levném alkoholu, čímž přetíží a nakonec zruinují státní zdravotnictví i policii. Nebo, což je pravděpodobnější, sem vtrhnou kartely s levným fentanylem či tranqem a tato generace během deseti let na ulicích v agónii, špíně a krvi jednoduše vymře.

Druhou možností je cesta švýcarská. Racionální, chladnokrevná, ale v konečném důsledku hluboce empatická. Přiznáme si, že velká část společnosti tento přechod prostě nezvládne a bude se potřebovat „chemicky usadit“. Místo represe jim vytvoříme tolerovanou záchrannou síť. Dovolíme dospělým lidem bezpečně hibernovat u domácí vypěstované marihuany (čímž drasticky snížíme konzumaci ničivého alkoholu). Proplatíme ze zdravotního pojištění odborné psychedelické terapie těm, kteří mají odvahu zformátovat svůj starý program a chtějí najít v novém světě uplatnění. A u těch nejvíce ztracených zavedeme státní substituce a dohled.

Tou nejdůležitější otázkou, kterou si náš stát (a my sami) musíme položit předtím, než tuto technologickou lavinu spustíme, není to, jak rychlé budou naše počítače. Tou otázkou je: Chceme být národem, který svou vysloužilou generaci zmasakruje tvrdou selekcí a syntetickým jedem pod rouškou legality, nebo národem, který ji dokáže bezpečně, důstojně a kontrolovaně provést až na druhý břeh, byť s anestetikem v žíle?