Marshallův plán a NATO: Jak Amerika koupila západní Evropu

Je noc z 9. na 10. července 1947. V kremelské pracovně sedí československá vládní delegace v čele s Klementem Gottwaldem a ministrem zahraničí Janem Masarykem. Ještě před třemi dny v Praze jednomyslně odsouhlasili, že Československo pojede do Paříže jednat o účasti na americkém programu poválečné obnovy.

Josif Stalin si je měří chladným pohledem a dává jim ultimátum, které nepřipouští diskusi: buď Praha okamžitě odvolá svůj podpis, nebo to Moskva bude považovat za akt nepřátelství vůči Sovětskému svazu. Když se Jan Masaryk o několik hodin později vrací na pražské letiště v Ruzyni, pronese k novinářům větu, která přesně vystihla realitu rozděleného kontinentu: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“

Zatímco východní část kontinentu spadla pod přímý sovětský diktát, na západ od Šumavy se začala rodit mnohem sofistikovanější architektura moci. Impérium, které nepotřebovalo posílat tanky do ulic, protože mělo v rukou dolarový tiskařský lis a účetní knihy.

Evropa byla v zimě na přelomu let 1946 a 1947 na kolenou. Průmysl stál, železnice byly rozbombardované, v Británii i západním Německu fungoval přídělový systém na chleba a uhlí. V Itálii a ve Francii navíc prudce sílily komunistické strany financované z Moskvy a hrozilo, že se celá kontinentální Evropa zhroutí zevnitř.

Když americký ministr zahraničí George C. Marshall v červnu 1947 na Harvardu představil Plán evropské obnovy, nevystupoval jako lidumil, ale jako chladnokrevný stratég. Spojené státy měly po válce opačný problém než Evropa: jejich továrny chrlily zboží na plné obrátky, ale zchudlý svět na něj neměl dolary. Kdyby Evropa zkrachovala, americká ekonomika by se propadla do nové hospodářské krize.

Washington proto nalil do šestnácti západoevropských zemí přes 13 miliard tehdejších dolarů (v dnešních cenách přes 150 miliard dolarů). Nebyl to však šek bez podmínek. Každá země, která chtěla dolary z Marshallova plánu čerpat, musela podepsat přísnou bilaterální smlouvu a přijmout nová pravidla hry: - Povinné otevření trhů a odběr amerického zboží: Evropské vlády musely odbourat celní bariéry, stabilizovat měny pod dohledem Washingtonu a za poskytnuté prostředky nakupovat přednostně americké stroje, suroviny, obilí a dokonce i americké filmy nebo tabák. - Politická čistka ve vládách: Nepsanou, ale tvrdě vymáhanou podmínkou první tranše pomoci v květnu 1947 bylo okamžité vytlačení komunistických ministrů z vlád ve Francii a v Itálii. - Vznik institucionálního dohledu (předchůdce OECD): Pro rozdělování a kontrolu peněz vznikla v roce 1948 Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), pozdější OECD. Poprvé v dějinách tak národní státy odevzdaly část svého rozpočtového rozhodování nadnárodnímu úřadu.

Jak jsem podrobně rozebíral v článku Ultimátní paradox: Jak Čína a Rusko v Africe financují dluh USA, skutečná globální hegemonie nestojí jen na hrubé síle, ale na vytvoření uzavřeného finančního okruhu, ve kterém se vaše měna stane kyslíkem pro všechny ostatní.

Ekonomický pilíř brzy doplnil pilíř vojenský. V dubnu 1949 vznikla Severoatlantická aliance (NATO) a první generální tajemník aliance, britský lord Hastings Ismay, zformuloval její neoficiální účel s odzbrojující upřímností: „Udržet Američany v Evropě, Rusy mimo Evropu a Němce při zemi.“

Západoevropské státy uzavřely s Washingtonem tichý historický obchod. Vyměnily své imperiální ambice a plnou vojenskou suverenitu za americký jaderný deštník. Místo aby krvácely na obřích zbrojních rozpočtech, mohly ušetřené peníze nalít do budování štědrého sociálního státu, dotací a byrokratického aparátu – což nakonec vedlo k přebujelému systému, o kterém jsem psal v textu Proč impéria umírají na formuláře.

Od německého Ramsteinu přes italské Aviano až po britský Lakenheath vyrostla na evropské půdě hustá síť amerických vojenských základen. A právě uvnitř jejich oplocených perimetrů se ukázalo, kde končí formální suverenita hostitelského státu.

Když se podíváte pod pokličku poválečných smluv mezi USA a evropskými státy, narazíte na dvě právní pojistky, o kterých se v politických projevech nemluví.

První z nich byly takzvané protihodnotové fondy (Counterpart Funds) v rámci Marshallova plánu. Když evropská vláda dostala americké zboží zdarma, musela ho svým vlastním firmám a občanům prodat za domácí měnu a utržené miliardy uložit na zvláštní vázaný účet. Z tohoto účtu pak nesměla postavit jedinou silnici, elektrárnu ani továrnu bez výslovného podpisu amerického správce programu ECA. Washington tak získal přímé právo veta nad poválečnou průmyslovou politikou evropských států. Pět procent z těchto místních fondů šlo navíc přímo do rukou americké administrativy – na financování jejích úřadů v Evropě a nákup strategických surovin pro americké rezervy.

Druhou, ještě citlivější pojistkou se staly dohody o postavení ozbrojených sil (SOFA – Status of Forces Agreement), zakotvené v Londýnské úmluvě NATO z roku 1951 a v řadě bilaterálních smluv. Tyto klauzule zavedly princip přednostní jurisdikce vysílajícího státu: pokud americký voják na evropské půdě spáchal trestný čin při výkonu služby, místní evropské policii a soudům byl případ odebrán a putoval před americký vojenský soud.

Jak tvrdě tato klauzule mění lidské osudy, poznala Evropa například v únoru 1998 v italském horském středisku Cavalese. Nízko letící americký vojenský letoun ze základny Aviano tehdy při riskantním manévru přeťal nosné lano kabinové lanovky a zabil dvacet lidí z několika evropských zemí. Italské soudy nesměly posádku postavit před svůj tribunál. Na základě smlouvy SOFA si případ převzala americká vojenská justice přímo v USA, která pilota i navigátora zprostila obžaloby ze zabití z nedbalosti.

Marshallův plán a vznik NATO nepochybně zachránily západní Evropu před sovětským modelem a umožnily jí poválečný hospodářský zázrak. Zároveň však v evropské politické DNA vypěstovaly návyk na strategický protektorát.

Evropské elity si po sedmdesát let zvykly, že konečnou odpovědnost za obranu kontinentu, námořní trasy i globální měnovou stabilitu nese Washington. Jak jsem však upozorňoval v analýze Proč se vize jednotné Evropy a dominance USA hroutí pod vlastní vahou, žádný hegemon nedotuje své spojence věčně. Ve chvíli, kdy se americká pozornost přesouvá do Pacifiku a Washington začíná účtovat plnou tržní cenu za bezpečnost i energie, zjišťuje Evropa, že zlatá klec sice byla pohodlná, ale odnaučila ji létat.

Čtyři desetiletí vypadala šachovnice Evropy zamrzle. Pak ale v roce 1989 Sovětskému svazu došel ekonomický dech, berlínská zeď padla a střední Evropa se přes noc stala nikým nehlídaným územím s obrovským průmyslovým majetkem.

Jak probíhalo přerozdělení východních trhů v divokých devadesátých letech? Proč západní korporace nekupovaly jen továrny, ale především tržní podíly a levné subdodavatele – a jak vznikla ekonomická architektura montovny, ze které se Česko dodnes nedokázalo vymanit? Na to se podíváme v dalším pokračování série Šachovnice Evropa.