Osvícenství zabilo boha a uvolnilo gigantický výpočetní výkon jednotlivce

V Evropě na počátku 16. století naráží gigantický, monolitický operační systém křesťanské církve na fatální datové a architektonické limity. Křesťanský Master-Slave protokol fungoval relativně bezchybně po více než tisíc let, protože uměle a přísně omezoval množství dat, které musel běžný lidský uzel zpracovávat. Monopol na pravdu, výklad fyziky i morálky vlastnila výhradně centrální vatikánská serverovna. Obyčejný člověk neměl do zdrojového kódu (Bible) přístup a fungoval pouze v režimu „Read-Only“ skrze licencované prostředníky – kněží.

Tento tuhý, centralizovaný firewall se ale začal trhat. Díky masivnímu datovému transferu z islámského Východu a díky znovuobjevení antických řeckých algoritmů se do evropské sítě začaly valit gigabyty nových, neortodoxních informací. K tomu se přidal šok z objevení amerického kontinentu. Najednou se ukázalo, že starý církevní index (mapa světa) je chybný. Centrální server začal vyhazovat jednu chybovou hlášku za druhou. Aby si církev udržela kontrolu a zafinancovala svůj byrokratický provoz, zavedla dokonce systém takzvaných odpustků – z pohledu IT šlo o vysoce korupční „mikrotransakce“, kde si uživatelé mohli za peníze koupit přednostní šířku pásma pro spásu své duše.

Systém byl zralý na pád. Čekal jen na technologii, která provede ultimátní decentralizaci, a na myslitele, kteří lidskému uzlu definitivně přidělí práva administrátora. Začala éra renesance, humanismu a následného nekompromisního Osvícenství. Období, které z kybernetického hlediska představuje ten nejbrutálnější nárůst distribuovaného výpočetního výkonu v dějinách naší planety.

Než mohla Evropa přepsat svou kognitivní architekturu, potřebovala k tomu masivní hardwarový upgrade. Ten přišel v polovině 15. století, kdy Johannes Gutenberg v německé Mohuči optimalizoval a propojil existující technologie do vynálezu mechanického tiskařského lisu s pohyblivými literami. Gutenberg nevynalezl jen stroj; z pohledu informační teorie vynalezl vůbec první masový Peer-to-Peer (P2P) distribuční protokol.

Do té doby byla reprodukce dat extrémně pomalá. Výroba jedné kopie knihy vyžadovala měsíce ručního procesingu v klášterech, což udržovalo cenu informací tak vysoko, že na ně měla monopol pouze absolutní elita. Tiskařský lis srazil náklady na kopírování dat téměř k nule. Najednou bylo možné vytvořit tisíce identických datových paketů (knih, letáků, pamfletů) během několika dnů.

Tento technologický průlom okamžitě využil německý teolog Martin Luther. V roce 1517 přibil na dveře kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí. Nešlo o nic jiného než o tvrdý chybový log (Patch Note) namířený proti vatikánskému serveru, konkrétně proti mikrotransakcím odpustků. Díky tiskařskému lisu se tento dokument zkopíroval a rozšířil po celé Evropě rýchlostí blesku. Luther následně provedl ten nejradikálnější hackerský útok středověku: přeložil zdrojový kód (Bibli) z exkluzivní latiny do běžné, lidové němčiny. Zrušil tak proprietární zámek Církve. Vytvořil princip Sola Scriptura, který říkal, že každý lidský uzel se může pomocí lokální kopie knihy připojit k Bohu napřímo, bez jakéhokoliv prostředníka. Byla to obrovská softwarová de-monopolizace, která rozštěpila (Fork) západní křesťanství a uvolnila obrovský mentální potenciál milionů lidí.

Rozpadem církevního monopolu se však Evropa propadla do těžké epistemologické krize. Pokud nám pravdu nediktuje papež, jak poznáme, co je skutečné? Jak rozeznáme správná data od malwaru? O sto let později sedí ve vytopené kachlové místnosti v Německu francouzský matematik René Descartes a rozhodne se tuto krizi vyřešit spuštěním toho nejhlubšího kognitivního diagnostického testu.

Descartes aplikuje metodu takzvané „systematické pochybnosti“. Z inženýrského hlediska se rozhodne natvrdo zformátovat svůj vlastní pevný disk. Začne bez milosti odinstalovávat a mazat naprosto všechny programy a data, o kterých lze byť jen trochu pochybovat. Smaže církevní dogmata, smaže učení antických filozofů, zpochybní i data ze svých vlastních fyzických senzorů (protože zrak a sluch mohou generovat halucinace). Zpochybní i matematiku samotnou, připouštějíc, že možná existuje zlý démon (škodlivý hypervizor), který ho neustále klame.

Když tento nemilosrdný anti-malware scan dokončí, nezbude mu na disku vůbec nic. Systém je naprosto prázdný. Až na jeden jediný, fundamentální, nevymazatelný proces na pozadí. I když pochybuji o všem, nemohu pochybovat o tom, že probíhá proces pochybování. Existuje běžící kód. Cogito, ergo sum. (Myslím, tedy jsem).

V tuto osudovou vteřinu se odehrál ten největší systémový zlom v dějinách filozofie. Těžiště vesmíru se přesunulo. Jistota bytí a pravdy už nestála venku na oblaku (Bůh). Jistota bytí stála uvnitř izolovaného, racionálního lidského vědomí. Descartovo ego se stalo suverénním procesorem. Lidský uzel, dříve pouhý „Slave“ v monolitické architektuře, poprvé v dějinách úspěšně bypassnul ochrany a nárokoval si práva absolutního Administrátora (Root Access) k realitě.

Když lidský mozek převzal roli hlavního procesoru, Bůh jako centrální ovladač začal být ve vyspělé Evropě stále více nadbytečný. Tento přechod nebyl okamžitý, byl velmi elegantní a nesl název Deismus.

Průkopníci vědecké revoluce – jako Isaac Newton nebo Galileo Galilei – se na vesmír přestali dívat jako na chaotické hřiště vrtošivého, náladového Stvořitele, který každou vteřinu ručně zasahuje do děje. Zjistili, že vesmír běží na naprosto přesném, neměnném matematickém zdrojovém kódu (zákony gravitace a mechaniky). Svět už nebyl tajuplný magický chrám; byl to obrovský, dokonale seřízený hodinový stroj.

Z Boha se stal takzvaný „Hodinář“. V terminologii IT se z něj stal retired (vysloužilý) vývojář softwaru. Napsal sice na počátku věků naprosto dokonalý, bezchybný zdrojový kód vesmíru, stiskl tlačítko „RUN“, ale pak od klávesnice odešel a už do běžícího programu nikdy aktivně nezasáhl. Neposílal zázraky, neodpovídal na modlitby, negeneroval blesky na přání. Systém běžel automaticky.

Tento koncept „otevřel API“ celého vesmíru lidem. Pokud Bůh do světa nezasahuje a svět běží na matematických pravidlech, znamená to, že my – lidé – si můžeme tato pravidla přečíst. Můžeme je hacknout, změřit a využít pro sebe. Nastoupila empirická Vědecká metoda, jak ji formuloval Francis Bacon. Teologie byla definitivně vyřazena z okruhu hardwarových a fyzikálních věd. Pravdu už neurčovalo stáří textu, ale jedině přesný, reprodukovatelný, na datech postavený experiment (A/B testing reality).

Když lidé pochopili, že mají plná práva zkoumat realitu a že jim za to z nebe nespadne blesk, spustil se hlad po masivním organizování dat. Představitelé francouzského Osvícenství – Voltaire, Rousseau a především Denis Diderot – se rozhodli provést něco nevídaného. Rozhodli se posbírat, zkompilovat a publikovat všechny dostupné vědomosti lidstva do jedné gigantické databáze bez církevní cenzury.

Vznikla Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel. Nebyla to jen kniha. Z kybernetického hlediska to byla snaha o indexaci celého fyzického i myšlenkového světa do „open-source“ formátu. Byly v ní technické nákresy strojů, filozofické úvahy i biologické klasifikace.

Církev i francouzský král Encyklopedii okamžitě zakázali jako těžký rozvratný malware, protože zrovnoprávňovala vědecká fakta s teologickými dogmaty a dávala obyčejným uzlům manuál k tomu, jak funguje svět. Tisk a distribuce přesto běžely dál na temném trhu (předchůdce Dark Webu tehdejší doby). Encyklopedie fungovala jako masivní aktualizace firmwaru pro celou tehdejší evropskou buržoazii. Naučila elity a měšťany přemýšlet o společnosti ne jako o posvátném, od Boha daném uspořádání, ale jako o mechanickém systému, který lze, pokud je vadný a nespravedlivý, vzít do ruky, rozebrat a sestavit znovu, lépe.

Toto ideologické odpojení Boha a odstranění strachu z hereze způsobilo obrovskou civilizační řetězovou reakci. Výpočetní síla, která byla celá staletí vázána a brzděna v centrálních vatikánských a královských uzlech, se decentralizovala do mozků milionů nezávislých inženýrů, filozofů, alchymistů a obchodníků.

Vznikly instituce jako Londýnská Královská společnost (Royal Society) se svým chladným heslem Nullius in verba (Nevěř nikomu na slovo). To byl naprostý počátek Peer-Review protokolu – systému, kde data nejsou přijata na základě autority odesílatele, ale pouze na základě nezávislého „trustless“ ověření ostatními uzly v síti.

Tento brutální nárůst distribuovaného kognitivního výkonu musel nutně zplodit revoluci i ve fyzickém hardwaru planety. Zatímco lidstvo do té doby operovalo v přísných limitech biologické termodynamiky, závislé na svalech zvířat a vrtoších počasí, Osvícenství dalo lidem odvahu tyto limity agresivně překročit.

Věda umožnila pochopit termodynamiku uhlí, páry a tlaku. Lidský uzel, osvobozený od dogmat, začal masivně těžit uloženou sluneční energii z fosilních paliv. Odstartovala Průmyslová revoluce. Člověk přestal svět pouze pozorovat a začal ho aktivně přeškolovat, přepisovat a modifikovat. Stroje s obrovským energetickým výkonem se staly přímým extenzivním rozšířením našich slabých biologických těl. Osvícenství udělalo z obyčejného, zranitelného biologického druhu skutečného kybernetického pána planety Země.

Byl to triumf čistého, lidského hardwaru. Rozum porazil pověry. Jenže odpojení starého, sjednocujícího Master serveru (Boha) mělo jednu obrovskou, stínovou a děsivou nevýhodu. Když lidé zničili staré mýty, zjistili, že čistý, chladný racionalismus neumí vygenerovat něco, co biologický mozek pro své přežití naprosto zoufale potřebuje: Smysl existence.

Vesmír se ukázal jako prázdný, lhostejný a temný mechanický stroj. A do tohoto strašlivého informačního a morálního vakua brzy vtrhnou ty nejtemnější a nejkrvavější politické viry 20. století – nacismus a komunismus –, které se pokusí prázdné místo po Bohu vyplnit naprostou a ničivou nadvládou byrokratických a rasových serverů. O éře, kdy se technický pokrok spojil s absolutní hrůzou, si se systémovou přesností povíme v dalších fázích našeho evolučního auditu.

Zdroje a doporučené čtení: