Zlatý věk křehkosti a syndrom doby bronzové

Pokud se chceme podívat na to, jak vypadá dokonalá, globálně propojená ekonomika těsně před svým zhroucením, nemusíme číst dystopické romány z budoucnosti. Stačí se podívat do historie, zhruba do roku 1200 před naším letopočtem. Tehdejší východní Středomoří – říše Chetitů, Mykéňanů a Egypťanů – představovalo první skutečně globalizovaný svět. Byla to pavučina nesmírně složitých dodavatelských řetězců. Aby tehdejší svět fungoval a vyráběl zbraně i nástroje, potřeboval bronz. A na výrobu bronzu potřebujete měď a cín, které se těžily na zcela opačných koncích tehdy známého světa.

Systém byl optimalizovaný, bohatý a… smrtelně křehký. Když náhlé klimatické změny a nájezdy takzvaných mořských národů narušily tyto tenké obchodní tepny, nenastal jen lokální problém. Nastal takzvaný Kolaps pozdní doby bronzové. Města lehla popelem, písma byla zapomenuta a vyspělá civilizace se propadla do staletí temna. Zničil je dominový efekt. Selhání jednoho uzlu v síti strhlo všechny ostatní.

Dnes, o více než tři tisíce let později, jsme si postavili úplně stejnou past. Jen jsme cín nahradili mikročipy, obchodní galéry obřími kontejnerovými loděmi a starověkou byrokracii moderními datovými centry. Vybudovali jsme planetární superorganismus, který je fascinující ve své rychlosti a výkonu, ale který v sobě skrývá jednu fatální konstrukční vadu. Nemá absolutně žádnou rezervu pro případ chyby.

Od osmdesátých let dvacátého století se korporátním světem šíří manažerské náboženství, kterému se říká Just-in-Time (právě včas) nebo Lean management (štíhlé řízení). Jeho proroci, obvykle absolventi drahých MBA programů a konzultanti z velkých poradenských firem, přesvědčili svět, že jakákoliv redundance – tedy jakákoliv rezerva, zásoba nebo plán B – je nepřijatelným mrháním kapitálu.

V biologii je tuk na těle medvěda redundancí, která mu umožní přežít krutou zimu. Pro moderního korporátního manažera je tuk na skladě zločin proti akcionářům. Proč platit za obrovské sklady plné součástek někde u Prahy nebo Mnichova, když si můžete nechat přivézt přesně to, co zrovna potřebujete, přímo z továrny v Šanghaji tak, aby to dorazilo přesně ve středu ve 14:00 na montážní linku?

Tato extrémní optimalizace funguje bezchybně, ale pouze za jednoho absurdního předpokladu: že na světě bude navždy mír, oceány budou klidné, žádný dělník v Asii nikdy nedostane horečku a žádný kapitán nákladní lodi neudělá chybu. Náš globální ekonomický superorganismus ztratil imunitní systém.

Abychom pochopili, proč jedna chyba může položit svět, musíme se podívat do matematiky. Teorie sítí, jejímž průkopníkem je fyzik Albert-László Barabási, jasně ukazuje, že naše dodavatelské řetězce, internet i letecká doprava fungují jako tzv. bezměřítkové sítě (scale-free networks). V takové síti má většina bodů (uzlů) jen velmi málo spojení. Ale existuje zde hrstka absolutně kritických super-uzlů (hubů), které jsou propojeny s miliony dalších bodů. Tato architektura je geniální v tom, že je neuvěřitelně odolná vůči náhodným poruchám – pokud selže sto malých pekáren, systém to ani nezaznamená. Zároveň je to ale Achillova pata. Bezměřítkové sítě jsou extrémně zranitelné vůči cíleným útokům nebo selhání centrálních hubů. Pokud vyřadíte z provozu jeden klíčový hub (např. Suezský průplav, Tchaj-wan u čipů nebo centrální clearingovou banku), chyba se neizoluje. Šíří se kaskádovitě celým systémem. Nastává matematicky nevyhnutelný dominový efekt.

Když superorganismus onemocní, neprojevuje se to pomalou únavou. Projevuje se to kaskádovým infarktem. Přesně to se stalo na jaře roku 2021, kdy se 400 metrů dlouhá kontejnerová loď Ever Given vzpříčila v Suezském průplavu. Jediný poryv větru a chyba kormidelníka zablokovaly tepnu, kterou denně proudí 12 % veškerého světového obchodu.

Během několika hodin stály stovky lodí. Světová ekonomika krvácela odhadem 400 milionů dolarů za každou hodinu. Zastavily se evropské automobilky, protože neměly plastové součástky. Na britských ostrovech chybělo zboží v supermarketech. Proč? Protože jsme ve jménu efektivity zrušili evropské zásoby a celou naši existenci jsme pověsili na tenké ocelové lano natahnuté mezi Evropou a Asií.

Ještě drastičtěji se tato fragilita ukázala během pandemie covidu-19. Zjistili jsme, že v Evropě nejsme schopni vyrobit ani ty nejobyčejnější papírové roušky nebo Paracetamol. Celý západní svět najednou s hrůzou zjistil, že zhruba 60 % veškerých světových čipů, bez kterých nenastartujete auto, nezapnete nemocniční ventilátor ani neohřejete jídlo v mikrovlnce, pochází z jediné továrny (TSMC) na ostrově Tchaj-wan. To není globalizace. To je centralizace rizika, za kterou by se musel stydět i ten nejhorší pojišťovací agent.

Když se tento fyzický řetězec dodávek začne trhat, nastupuje panika. A právě zde do hry fatálně vstupuje reakce vlád a centrálních bank, která celý problém obvykle umocní.

Jak jsme velmi přesně definovali na příkladu fungování mraveniště, peníze na trhu fungují jako abstraktní feromon, neomylný signál o tom, kde se nachází energie a reálná hodnota. Co se ale stane, když se továrny zastaví kvůli výpadku čipů a regály v obchodech zejí prázdnotou? Centrální plánovači v panice zapnou tiskárny na peníze.

Do ekonomiky, ve které fyzicky chybí zboží, se náhle vlijí biliony nově vytvořených, falešných peněžních signálů. Státní aparát v podstatě rozleje po lese hektolitry umělého chemického feromonu a křičí na občany: „Jděte nakupovat, jsme zachráněni!“ Výsledkem tohoto odtržení reality (fyzického nedostatku zboží) od komunikačního protokolu (přebytku peněz) je ta nejzákeřnější daň v historii lidstva: zničující inflace.

My jsme takový kaskádový infarkt zažili nedávno. Fyzická síť se zadrhla. Centrální banky zalily trh levnými penězi. Místo toho, abychom přijali krátkou, bolestivou recesi a přeskupili kapacity, jsme si koupili iluzi bohatství, kterou nakonec – jako vždycky – tvrdě zaplatila střední třída formou znehodnocení svých životních úspor.

A proč nás v těchto krizích nezachrání stát? Proč nás neuchrání ta obří byrokratická mašinérie, kterou si za biliony korun z našich daní vydržujeme?

Odpověď spočívá v tom, co jsme analyzovali minule. Stát je obrovský, chladný informační procesor, který je designován k tomu, aby spravoval rutinní úkony, ošetřoval masovou normalitu a hledal chybějící razítka.

Leviathan absolutně postrádá agilitu. Byrokratický procesor umí fungovat pouze v době míru a klidu. Jakmile se na sítích začne šířit dominový efekt (ať už jde o pád finančních trhů typu Lehman Brothers v roce 2008, energetickou krizi nebo pandemii), státní aparát zamrzne. Reaguje s měsíčním zpožděním, vymýšlí plošná, hloupá opatření a často hasí požár tím, že na něj vyleje kbelík benzínu v podobě nových nesmyslných regulací, které narušenou síť ještě více paralyzují. Trh potřebuje okamžitou reakci; stát potřebuje svolat pět komisí a nechat si vypracovat analýzu dopadů na životní prostředí.

Žijeme v nádherném, ale extrémně nebezpečném skleněném zámku. Naše globální sítě nám přinesly nebývalé bohatství, prodloužily věk dožití a spojily planetu do jednoho živého superorganismu. Ale zaplatili jsme za to obrovskou cenu: vzdali jsme se své odolnosti.

Ekonom a filozof Nassim Nicholas Taleb pro to má přesný termín – potřebujeme takzvanou Antifragilitu. Antifragilní systém není ten, který vydrží náraz, ale ten, který se z nárazu poučí a posílí. Lidské svaly a kosti jsou antifragilní. Když je vystavíte stresu (cvičení), zpevní. Náš globální just-in-time kapitalismus naproti tomu zpevní praská jako porcelán.

Jak z toho ven? Musíme se přestat klanět božstvu absolutní efektivity. Musíme si jako civilizace dobrovolně připlatit za návrat redundance. To znamená návrat průmyslu a strategické výroby zpět do Evropy, i když to bude o deset procent dražší než dovoz z Číny. Znamená to budování fyzických zásob, diverzifikaci našich dodavatelů a energetickou nezávislost, která nebude stát na dobré náladě jednoho diktátora z Východu.

Záchrana našeho superorganismu před dalším infarktem nespočívá v tom, že vybudujeme ještě více byrokratických ministerstev pro zvládání krizí. Spočívá v tom, že naše sítě cíleně decentralizujeme. Teprve ve chvíli, kdy si připustíme, že systém není neomylný a že tvoření rezerv není finanční ztrátou, ale jedinou reálnou formou životního pojištění, získáme zpět kontrolu nad svým osudem. A jak se tato propletená biologicko-křemíková síť zvaná lidstvo bude vyvíjet dál a zda směřuje k vytvoření skutečného globálního mozku, o tom bude naše závěrečné zamyšlení.

Zdroje a doporučené čtení: