Článek
Zemědělství v protektorátních Čechách bylo pro Třetí říši stejně důležité jako průmysl. Samozřejmě, že čím déle válka trvala, tím více byl význam zásobování důležitější. Nešlo jen o venkov, například Praha měla několik tisíc ovocných stromů, o které se musela starat, třeba pravidelnou aplikací postřiků. Děti musely sbírat kaštany, které dělníci mleli na prášek a přidávali do mouky. Používaly se různé náhražky, například umělý med (vyráběl se z čistého řepového cukru s aromatickou medovou příměsí), pil se čaj z jehličí nebo používal margarín.
Úrodné stepi na Ukrajině nebo v Polsku byly vypalovány, proto protektorát hrál v zásobování Třetí říše důležitou roli. Z tohoto důvodu byli hospodáři ponecháváni v relativním klidu. Ovšem pouze za podmínky, že odevzdávali včas dodávky. Nesměli také prodávat jen tak a komu se jim zachtělo. Museli dodržovat stanovené limity, například mít přesný počet slepic. Jednoduše řečeno, kdo bez řečí se sklopenou hlavou dřel, plnil stanovené úkoly, neprotestoval a nevyvíjel žádné aktivity navíc, toho nechal režim na pokoji.
Sankce byly tvrdé. Za jednu slepici navíc hrozilo deset dní vězení a pokuta sto protektorátních korun. Za nesplnění dodávek byla stanovena pokuta ve výši dvě stě korun, což vedlo k tomu, že zemědělec, kterému chyběla nějaká potravina, protože se třeba neurodilo, tak ji kupoval na černém trhu, aby neměl problémy.
Přestože se u nás přímo neválčilo, podmínky pro život v oblasti zásobování byly drsné. Potravinové lístky nebo přísný přídělový systém vedl k tomu, že ve spoustě rodin se objevil hlad. Kdo z města měl příbuzné na venkově, mohl si tajně přilepšovat. Nebylo to však jednoduché. Rolníkovi, který si ulil kilogram masa pro někoho z rodiny, mohla hrozit poprava nebo koncentrační tábor za nepřátelský postoj k říši. Černý obchod byl nemilosrdně potírán. Kdo žádné příbuzné ve vesnicích neměl, platil za potraviny nehorázné ceny. Samozřejmě, že i tuto oblast provázelo udavačství.
K dohledu byla nezbytná důkladná kontrola, kterou prováděli úředníci. Ti na ministerstvu zemědělství měli velké pravomoci. Mezi nimi se objevil jeden, který sedlákům tajně radil jak obcházet systém, snižovat dodávky nebo dokonce vydával falešná potvrzení. Jeho zatčení vzbudilo ve své době pozornost, protože šlo o dlouholetého a prověřeného státního zaměstnance. V protektorátním tisku se objevily titulky, jako například: Sabotážník velkého stylu, Nesmiřitelný boj proti hospodářským záškodníkům a sabotérům nebo Za zločinné ohrožení výživy obyvatelstva či Železné koště se nezastaví před milionáři ani před vysokými hodnostáři.
Otakar Frankenbergrer se narodil v rodině lékaře 18. 12. 1884 v Kladně a zemřel 10. 10. 1941 v Praze. Zde vystudoval Akademické gymnázium a pokračoval na právnické fakultě, kterou zakončil titulem JUDr. Od počátku svého kariérního života sloužil státu. V letech 1915 - 1918 pracoval například jako tajemník Ústřední jednoty hospodářských společenstev, tajemník Válečného obilního ústavu a věnoval se problematice zásobovaní. V roce 1923 nastoupil na Ministerstvo zemědělství. Významně se podílel na vypracování návrhů pozemkové reformy a norem obilního monopolu, byl členem řady zájmových a vědeckých spolků, sdružení nebo ústavů.
Ve druhé světové válce, za německé okupace, se stal vládním komisařem Svazu pro řepu a cukr. Od roku 1940 působil jako sekční šéf čtvrtého odboru ministerstva zemědělství. 10. 10. 1941 měl odejít do výslužby. Ve stejný den ho však zatklo gestapo a postavilo před soud. Následně byl, pravděpodobně v pražské Ruzyni, zastřelen.
Po válce obdržel Československý válečný kříž in memoriam a posmrtně je držitelem i několika dalších domácích a zahraničních vyznamenání. Jeho symbolický hrob se nachází na Olšanských hřbitovech v Praze.
Na ministerstvu zemědělství nebyl sám, kdo zaplatil za sabotážní činnost. Žádný jiný vládní úřad neměl tolik obětí. Umučeno nebo popraveno z něj bylo 45 úředníků, 123 vězněno a 170 suspendováno.
V rukou nedrželi zbraně, mnozí asi ani neuměli střílet, nevrhali se pod palbou do první linie, ani svým tělem nechránili slabé a bezmocné. Přesto škodili okupační moci významným způsobem a dobře věděli, že když se na jejich aktivity přijde, čeká je smrt. Proto jsou stejnými hrdiny, jako členové domácího odboje.
Psáno v červnu 2020 pro blog iDNES.cz, v červnu 2024 upraveno pro Médium.cz a Blogosféru
