Článek
Autobus mírně poskakoval. Vzpomněl jsem si na jeden článek z časopisu pro mládež z dětství. Stálo v něm, že jaké jméno dáte autu, takové bude mít vlastnosti. Nevím, jaký název mělo vozidlo, v kterém jsem právě seděl, ale Skákající blecha by na něho pasoval.
Šlo o starý typ autobusu. Kovové sedačky potažené hnědou koženkou. Vůz neměl moderní hranatý tvar, ale zaoblené rohy. Řidič kroutil obrovským volantem a točil starodávnou šajtlpákou. Hned za ním část autobusu zabral kryt motoru potažený stejnou hnědou koženkou jako sedačky. Spalovací procesy byly uvnitř cítit, hlavně v zimě. Jako dítěti mi nedělaly dobře na žaludek, přesto jsem si vždycky přál, aby v autobuse bylo plno a já mohl na krytu sedět nebo se o něj alespoň opírat. Přišlo mi to jako velké dobrodružství.
Dnes nebyl cítit zápach výfukových zplodin, ale jemnou vůni vanilky. Až na ni se zdálo, že všechno je jako v době mého cestování do školy a zpátky. Přesto mě něco mátlo.
Nevěděl jsem, kam autobusem jedu, ani jak a proč v něm sedím. Jako kdybych dostal ránu do hlavy. Ve voze nikdo neseděl, pokud nepočítám řidiče. Šofér měl silné paže, hnědé špinavé triko a kalhoty podobné barvy. Zezadu bylo vidět jeho dlouhé blonďaté vlasy, které mu splývaly na ramena. Připomínaly sice ženu, ale podobné dnes nosí i muži.
Za oknem autobusu nešlo nic vidět. Byl den a venku se povalovala mlha. Pouze občas z ní vystoupil obrys něčeho, co vypadalo jako strom. Blonďatý řidič či řidička najednou zastavili.
Otevřely se dveře a dovnitř vstoupila dívka v dlouhých bílých šatech, které připomínaly nemocniční pyžamo. Hlavu měla omotanou šátkem, který pečlivě skrýval její vlasy. Mohla mít tak třicet let. Přistoupila k šoférovi, který roztočil kličku starého strojku na jízdenky z tvrdého papíru. Ozvalo se cinknutí. Podal lístek dívce, která si ho převzala bez placení. Uvědomil jsem si, že v ruce bezmyšlenkovitě žmoulám podobnou jízdenku.
Autobus se znova rozjel. Dívka chvíli přešlapovala na místě a potom se vydala mým směrem. Usedla na sedadlo vedle.
„Ahoj. Jsem Jitka,“ řekla prostě a podala mi ruku.
„Petr,“ potřásl jsem s ní.
„Jak se ti to stalo?“ zeptala se.
Nechápavě jsem se na ní podíval. „Co? Nerozumím.“
„Jak jsi zemřel? Já na rakovinu. Šlo to rychle.“ Vzdychla a smutně se podívala z okna.
Začala se mi točit hlava. Od začátku cesty v autobuse mi připadalo, že spím. I teď jsem myslel, že jde o sen. V tom mi v hlavě vyskočila vzpomínka.
Jel jsem osobním vozem po dálnici. Přede mnou si to valil ve vedlejším pruhu kamión. Při předjíždění mu praskla pneumatika a převrátil se. Snažil jsem se strhnout volant, ani nevím jakým směrem. Všechno šlo rychle…
„Autonehoda?“ Zněla moje odpověď nebo spíše dotaz.
Pokývala hlavou a ukázala prstem na můj oděv. Měl jsem na sobě černé kalhoty, sako a bílou košili. Všechno od krve. Tolik od krve, že to vypadalo, jako kdyby se na šaty vylil kýbl červené barvy.
„Kam nás vezou? Kdo nás veze?“
Pokrčila rameny. „Nevím, kdo nás veze. Snad anděl nebo…“ Chvílí se odmlčela. „Nejpřísnější pán.“
„Nejpřísnější pán? Myslíš boha?“
„Ne. Bůh je přísný, ale stejně tak laskavý. Nejpřísnější pán je někdo jiný. Neviděl jsi film Sedmá pečeť ? Nechci jeho jméno vyslovovat. Bojím se ho. I když už nemám proč, když si mě vzal.“
Přeběhl mě mráz po zádech. Myslí smrt.
Chvíli jsme oba mlčeli a topili se ve vlastních myšlenkách.
Najednou řekla: „Myslím, že to mám. Jedeme buď do nebe nebo do pekla.“
„Moc ti nerozumím, Jitko,“ krčil jsem rameny.
„Kam jinam můžeme jet?“
„Myslel jsem, že do nebe nebo pekla jdou naše duše a ne těla.“ Ukázal jsem na svoje zakrvácené sako.
„Jak víme, jak vypadá naše duše. Podle pohádek jde o takové prázdné nic. Něco jako nafouklý balónek nebo rybí měchýř plný vzduchu. Vodníci ji dávají do hrníčku.“
Představa, jak se hastrman snaží nacpat do hrníčku moje tělo mě pobavila.
„Nebo je to jinak,“ pokračovala ve svých úvahách. „Třeba jdeme do nebe či pekla i s tělem. Abychom cítili příjemné nebo nepříjemné věci nejen na duši, ale i na těle. Tak, jako člověk vnímá rozkoš nebo bolest.“
Přišlo mi to logické. Něco mě napadlo.
„Když je to tak, jak říkáš, Jitko, kam si myslíš, že jedeš ty? Jaký jsi měla život? Zasloužíš si spíše peklo nebo nebe?“
„To je zajímavá otázka,“ řekla. „Nevím, zda umím sama posoudit, jaká jsem byla.“ Zase přemýšlela a já s ní.
Otázky pršely, jako zahradní déšť z mraků. Jak jsem se choval k lidem a sám k sobě? Byl jsem laskavý? Miloval svou rodinu a všechny okolo? Nebo jim ubližoval? Cloumalo mnou mé ego a já byl k jiným zlý? Pomáhal jsem jiným nebo naopak si jen od života všechno bral?
Vzpomínky mi běžely před očima jako divákovi film.
Malý kluk, který toužil po dětské pušce z umělé hmoty. Ukradl ji stejně starému chlapci ze sousedství. Tajně si s ní chodil hrávat před večeří na konec zahrady. Držel ji pevně v rukou, aby si připadal jako Vinnetou. Za rok pušku zahrabal pod starou jabloň do hlíny, kde leží dodnes.
Chlapec, který táhl opilého kamaráda z maturitního večírku. Nedovedl ho domů, protože se mu hnusilo, když začal zvracet. Nechal hocha ležet na lavičce v parku, kde ho ráno napůl zmrzlého našli policajti.
Mladík, který udeřil svou dívku do obličeje, protože pronesla, že sex s ním nestojí za nic. Skončila na pohotovosti se zlomeným nosem.
Dospělý muž, který ukradl nápad podřízenému, aby dostal od šéfa přidáno. Kolega byl psychicky labilní a pokusil se o sebevraždu.
Uviděl jsem však i jiné části filmu.
Malý kluk, který se popral se dvěma staršími, protože se vysmívali holčičce ve školce. Měla ve vlasech bílou mašli, kvůli které ji šikanovali každý den.
Chlapec, který se učil skvěle ve škole. Pomohl s učením spolužákovi, což mu pomohlo dostat se na vysokou školu. Stal se z něj úspěšný vědec, jehož objev ulehčil spoustě lidem život.
Mladík, který šel po ulici, kde ostatní překračovali ležícího tlustého chlapa. On byl jediný, který dokázal poskytnout první pomoc a zavolat záchranku. Ukázalo se, že chlap nebyl opilý, šlo o cukrovkáře, jemuž došel inzulín.
Dospělý muž, který se do poslední chvíle staral o svou psychicky nemocnou sestru. Přestože ho ostatní přemlouvali, nikdy ji nedal do ústavu a dokázal o ní pečovat v domácím prostředí.
Ten film, to byl celý můj život. Hlavní roli malého kluka, chlapce, mladíka a dospělého muže jsem hrál ve snímku já.
Tak kde skončím? Jaký jsem byl ve výsledku člověk? Nebe nebo peklo?
Autobus zastavil. Chladně se tvářící řidič s dlouhými blonďatými vlasy nás oba vystrčil ven. Zavřel dveře a odjel pryč.
Před námi se z mlhy vynořila obrovská dřevěná vrata. Zaklepal jsem a pevně stiskl Jitce ruku.
Vrata se začala se skřípěním pomalu otevírat…
Třeba pro to, kde skončíme, nejsou rozhodující naše činy, protože žádný člověk není dokonalý. Vyrábíme úspěchy i chyby. Někdy dobře myšleným skutkem můžeme někomu ublížit. Jindy náš zlý úmysl se může v dobré obrátit. Nikdo není jen bílý nebo jen černý.
Ale pokud tedy tolik nezáleží na našich činech, tak na čem? Co rozhoduje? Až otevřeme vrata, co za nimi najdeme?
Možná existuje jeden faktor, který rozhodne, zda skončíme v nebi nebo v pekle. Ten, který nosíme v srdci. Snad záleží, jak hluboko ho v něm máme zasunutý, zda ho umíme vytáhnout a chceme sami rozdávat.
Láska.
Psáno v listopadu 2020 pro iDNES.cz, v září 2024 upraveno pro Médium.cz a Blogosféru
