Článek
Moje břicho se tlačilo na jeho ostnatý a hrbolatý hřbet. Splývali jsme dohromady v jeden celek. Vzduch mi svištěl kolem uší a naše hlavy ho společně vší silou rozrážely. Držel jsem se oběma rukama jednoho jeho ostnu a vytřeštěně zíral na krajinu pod sebou, která ubíhala jako ve zrychleném filmu. Dole stálo obecenstvo, které zřejmě někdy čekalo, že se neudržím, protože občas vykřikovalo zděšením. Ovšem jindy zase nadšením nad zajímavými leteckými kreacemi. V každém případě, kdybych spadl, tak až by mne sbírali, byl bych stěží k poznání.
Pokud se dívám na draka jako na zvíře, pak jde o zajímavého živočicha, něco mezi ještěrem, hadem a ptákem. Had prý má studenou kůži, v případě draka tomu tak není. Moje tělo cítilo jeho příjemné teplo, které šlo z jeho zrohovatělé a hrbolaté kůže. Vyzařoval ještě něco. Zvláštní energii, která je důkazem, že drak je považován za mystickou a pohádkovou postavu oprávněně. Hned při našem seznámení mě překvapil svou inteligencí. Byla mu vidět na jeho očích. Trvalo asi půl hodiny, než mi dovolil se ho dotknout. Za dalších třicet minut jsem na něj mohl teprve vylézt a vzlétnout. Celou dobu mě pozorně sledoval a poslouchal, co mu říkám. Zkoumal každý tón mého hlasu a otáčel hlavu pokaždé, když se mu něco nezdálo. Zajímavé bylo, že letěl nejkratší cestou přesně na místo, na které jsem pomyslel.
Nevím, kolik přesně měřil na délku, možná dvacet metrů. Můj drak měl jen jednu hlavu. Když si odmyslím křídla, vypadal jako nějaký druh dinosaura s dlouhým ocasem. Nohy měl čtyři, přední kratší a také slabší. Jeho tělo bylo samý sval, dá-li se to tak říci. Přišlo mi, že nemá na sobě žádný tuk, přestože břichem šoural o zem. Když rozevřel do stran svoje křídla a postavil se na zadní, vypadal působivě. Pokud přitom chrlil oheň ze své obrovské tlamy a z nozder mu šel kouř, šířil kolem sebe strach. Nevím, co při pohledu na něj cítil princ nebo rytíř, osobně bych zahodil meč i brnění a zbaběle utekl.
Letět na drakovi byl stejný pocit, jako s rozpaženými pažemi ležet na mořské hladině a nechat se nadnášet velkými vlnami. Občas zatočil prudce doleva nebo doprava, předtím nejdříve vybočil ocas na opačnou stranu. Každou chvíli ke mně dolehl neuvěřitelný puch. Stalo se tak, když otevřel svou obrovskou tlamu a vypustil z ní oheň, který pálil jako polední slunce. Když se nehýbal, plul klidně vzduchem a teprve po nějaké době začal padat střemhlav dolů. Pokaždé jsem křičel. Na rychle blížící se zemi zareagoval máchnutím křídel, které nás pokaždé vystřelilo vzhůru. Najednou s nimi nečekaně udělal pohyb dvakrát za sebou a ocitli jsme se o pěkný kus výš. V krvi se mi zvedla hladina adrenalinu a chtělo se mi křičet: „Jsem králem světa!“. Jenže to byl jiný film, který se v mé hlavě neodehrával.
Otevřel jsem oči a stál na louce. Svištící vzduch dělal silný podzimní vítr s občasnými nárazy. Občas přivál puch z okolního pole, na které soukromý farmář vyvážel traktorem cisternu s močůvkou. V ruce jsem nedržel osten, ale velkou krabičku od zápalek a k ní přivázanou vodící šňůru k drakovi. Papírovému. Byla sobota, krásný podzimní den. Nadšeně křičící obecenstvo tvořily děti a dospělí, účastnící se každoroční Drakiády.
Minulý týden v ošuntělé dřevěné obecní vývěsce visel za sklem ručně namalovaný plakát. Dětská postavička držela provázek a pouštěla si na něm draka. Autorovi se musela třást ruka, protože každá čára vypadala jako kdyby do něj někdo strkal po celou tvorbu jeho výtvoru. Navíc musel být lehce barvoslepý nebo neměl cit, protože drak byl žlutý, slunce zelené a dítě, pravděpodobně kluk, oranžový a s modrými vlasy. Možná se na papíru vyřádilo také dítě, až na nadpis vyvedený stoprocentně šablonou. DRAKIÁDA. Pod ním malým písmem místo, datum a čas.
Kráčel jsem domů z práce s rukama v kapsách v podzimním kabátu. Leskl se dopadajícími kapkami z typicky podzimního mžení. Stmívalo se. Nehodlal jsem se nechat pohltit depresivní náladou, která v tomto období ráda vystrkuje nos z ponurého závěsu chladu a tmy. Hlavou mi proto běžely myšlenky na akci, která souvisela s mým dětstvím. Draky jsem miloval v knížkách a proto si je na podzim pouštěl strašně rád. Najednou mě něco napadlo.
Hned po příchodu domů letěly všechny šaty na postel a v tričku a teplácích mě popadla pracovní nálada. Místo večeře za chvíli na kuchyňském stole ležely nůžky, voskovaný balící papír, provázek, nůž, lepidlo, pár pevnějších špilek, nožík, izolepa, barevné fixy, žluté a červené mašličky a velká krabička od zápalek. Docela mi dalo práci všechno vyštrachat ze všech koutů v domě a podrobně propátrat starou kůlnu a garáž.
Nejdříve jsem položil do kříže dvě špilky, zhluboka se nadechl a uprostřed je ovazoval tak dlouho špagátem, dokud pevně nedržely. Celou dobu mě neopouštěl úsměv, protože šlo o moji nejoblíbenější část práce. Následně na konci špilek moje ruce s nožem a fortelem zkušeného operatéra vyrobily zářezy pro provázek, který omotal kříž dokola. Kříž jsem položil na papír a nůžkami ho obstříhal dokola. Okraje papíru přehnul kolem provázku a přelepil izolepou. Potom každý roh draka ovázal špagátem a vytvořil z něj čtverec. Na jeho střed jsem uvázal vodící šňůru a nakonec z mašliček vyrobil krásný dračí ocas. Poté jsem červenou fixou načrtl oči a zuby draka, který pro mě vypadal hrůzostrašně a pro ostatní, velmi pravděpodobně, směšně. A nakonec to nejdůležitější.
Uprostřed krabičky od zápalek špička nože vyvrtala malou dírku, kterou jsem protáhl konec vodící šňůry a uvázal z ní malý uzlík, aby nevypadla ven. Krabička měla dva účely. První, držela se lépe v ruce než samotný provázek, ale to nehrálo žádnou roli, protože krabičku mohl nahradit zbytek špilky nebo kousek dřívka. Druhým a hlavním účelem byl příjem signálu. Při pouštění draka jsem si přikládal krabičku k uchu.
Drak chytal zvuky, které rezonovaly někde nahoře a vodící provázek je vedl ke krabičce. Když jsem si ji dal k uchu, byly slyšet. Možná signál mimozemské civilizace nebo praskající zvuk policejní či armádní vysílačky, kde slova zanikala ve větru, snad ztracený program rádia v éteru. Nebo myšlenkové spojení vibrací dvou milenců momentálně trávících čas na opačných stranách zeměkoule, volání člověka ztraceného někde v horách či vytí vlků v lese. Spousta záhadných zvuků, které dráždily moji představivost.
Ve stanovený den a v určený čas jsem s drakem v podpaží hrdě vyrazil k louce na kopci za vesnicí. Podmínky byly příznivé. Foukal silný vítr, ale ne zase příliš silný. Nehrozilo, že se papír promáčí, protože naštěstí ani trochu nepršelo. Jako bonus svítilo slabé slunce, které barevný podzim vylepšovalo. Na louce stálo asi třicet nedočkavců, převážně dětí. Na povel organizátora akce se všichni rozeběhli a snažili se co nejrychleji dostat draky do vzduchu.
Sebevědomí mi nechybělo. Vždyť můj divoch byl nejdokonalejší široko daleko. Moje ego se tetelilo do doby, než se všichni draci dostali do vzduchu. Proti mému Hroznému, stál Batman, Lev, Superman, včelka Mája, Chobotnice, Homer Simpson a několik dalších perfektních a dokonalých stvoření. Každý zakoupen v obchodě a někteří asi za nemalé peníze. Nevadilo mi to, protože nikdo neměl, co já.
Nikdo si svého draka nepostavil. Nikdo neměl krabičku zápalek, která by přijímala všechny zvuky z vesmíru. A nikdo na svém drakovi nelétal.
Psáno pro iDNES.cz v říjnu 2019 a upraveno pro Seznam Médium v dubnu 2024
