Článek
I smutná doba kolem odcházení milovaného člověka může být lidský úsměvná, Můj muž byl v našem manželství veliký morous, často býval nerudný, sekýroval mě i děti, nebylo dne, kdy by nás nějakým způsobem nehuboval,přesto jsem s ním vydržela 62 let,Protože bývaly dny, kdy jsem byla šťastná,taky proto,že jako hlava rodiny se o nás příkladně staral a jeho dobrá vlastnost byla veliká čestnost ,byl přísný, ale spravedlivý,mohu říc,že proto naše dvě děti jdou v jeho stopách a jsou příkladně spořádaní, čestní,a jelikož jsou po mě mírní a přející,nepodědili jeho tvrdost,
Manžel ve stáří onemocněl demencí, úplně se změnil, pokud mu to trochu myslelo,stále se mi omlouval, že byl na nás přísný,ale že byl snáma šťastnýa děkoval mi,že jsem s ním tak dlouho vydržela, Přišla doba,kdy už mě i děti nepoznával mě říkal pani co ho chodí ošetřovat,bylo smutné vidět co se tou nemocí z člověka stává.
Vposledních dnech již byl v nemocnici a já chodila denně za ním, seděla jsem u postele, držela ho za ruku a utišovala ho,pak mi lékař řekl,že je asi poslední den jeho života i on to asi cítil,protože byl neklidný ,házel sebou na postelí,sestry ho nemohly utišit,když jsem přišla chytila jej za ruku a mluvila na něho utišil se, viděla jsem že už těžce dýchá,že již odchází , najednou mě napadlo sehnout se k němu a potichu jsem mu do ucha začala zpívat nějakou pomalou melodii,prostě jsem ho ukolébavala jak mimino a cítila jsem jak se uvolnil otočil ještě na tu stranu odkud přicházela melodie hlavu a usnul,zvedla jse se od postele,že si zajdu na oběd a vrátím se ,když teď spí a viděla jsem ,že oba pacienti na okolních postelích na pokoji jsou zakrytí přes hlavu peřinou, asi nechtěli slyšet jak umírajicímu manželka zpívá do ucha, i v tak smutné situaci mi to v tom momentě připadalo úsměvné a v duchu jsem se musela usmát,
Manžel zemřel,se synem jsme jeji vyřizovat pohřeb,byla jsem jak v mrákotách, nachystala jsem manželovi oblek a vše co bylo potřeba vybrala jsem mu to nejlepší co měl,syn se v autě podíval do saku co jsem vzala a když uviděl nové boty , řekl to ne to si nechám a jemu donesu z domu moje staré boty, vyskočil z auta a běžel pro ty staré boty,já jsem jen zírala a v duchu si říkala,ježíši Dalibore , ani boty ti nenechají nové ,pak když jsme dojeli k pohřebnímu podniku a vylézali z auta syn špatně chytl sak z oblečením pro manžela a vše se vysypalo před auto,já jsem jen hekla ,když jsem viděla jak se po zemi válí košila ,kterou jsem mu ráno s láskou vyžehlila, syn vše nacpal naspět do saku ,to už jsem jen vzdychla a nebyla schopná reagovat, Pak u vybírání truhly, kdy mu syn bybral tu nejlevnější hladkou nezdobenou s tím,že táta neměl rád luxus,a při vybíraní hudby,mi řekl ať z pohřbu nedělám diskotéku mi vše přišlo tak absurdní,že jsem se rozesmála a v duchu si říkala Dalibore, ty to asi vidíš,že se teď teprve u tvého pohřbu ukázalo,že je syn celý ty,
Akorunu všemu mu nasadil pak kameník kdy jsme při ukládaní urny zjistili,že na náhrobním pomníku , místo jmena Dalimír je napsánoDamilír to už jsme se nahlas rozesmáli oba syn i já ,protože když se manžel narodil ,v roce 1938 seděl na matrice nějaký němec a celá manželová rodina má příjmení končící písmenem c, jen manželovi ten němec napsal německý z a teď na konci zase kameník z něj udělal Damilíra,,,,,no už jsme to tak nechali a historka o dědovi ,který byl přejmenován při narození i po skonání , bude kolovat po rodině navěky
