Článek
Cituji se zajímavého článku Zdeňka Prázdného, ředitele Českého královského institutu (NP 20. 1. 2026): V příloze seznam 58 členů z příbuzenstva Cara Mukuláše II., povražděných bolševiky -Zavraždění carské rodiny – zrůdnost bolševiků od začátku až do konce. Dnešní Putinovo v něm pokračuje.
***
Carské Rusko nepřešlo rovnou z feudalismu do socialismu a nebylo zaostalou zemí, jak se nesprávně traduje. Carská éra v této zemi nebyla zase tak špatná a ve srovnání s pozdějším socialistickým obdobím dokonce v některých sférách i lepší. I obyčejným lidem se za carů vedlo lépe než za Lenina a Stalina.
Tomuto vládci bylo jasné, že země potřebuje reformy, které by zastavily její opožďování za Západem. Možná jim zase tolik nefandil, ale pochopil, že je udělat musí a také je udělal. Nejdůležitější z nich bylo zrušení nevolnictví v roce 1861 a v Rusku se od té doby naplno rozvíjel kapitalismus. Není tedy pravdou, že by Rusko přeskočilo tuto vývojovou etapu. O dva roky později následovalo obnovení autonomie univerzit, v roce 1864 pak byly zavedeny porotní soudy s připuštěním obhájců ve veřejných trestních řízeních a hlavně nastalo zřízení místních volených samospráv na úrovni obcí, měst a oblastí, které nahradily dřívější šlechtickou správu.
Země měla štěstí na takové osobnosti, jakými byli premiéři Sergej Juljevič Witte a Pjotr Arkaďjevič Stolypin, kteří výrazně přispěli k ruskému ekonomickému zázraku na začátku 20. století. Bohužel ten první byl penzionován a druhý zavražděn v roce 1911.
Pravdou tedy je, že Rusko zažilo mohutný hospodářský rozkvět za cara Mikuláše II. a zvláště po roce 1907, kdy se předsedou vlády stal osvícený Stolypin.
Celková produkce vytavené oceli a železa v letech 1893 – 1913 vzrostla 13× na 4,04 milionů tun, těžba uhlí 6× na 38 milionů tun, těžba ropy dosáhla 9 milionů tun, výroba cukru se zvýšila 4× na 1 470 000 tun, výroba bavlny 7× na 416 000 tun. Ruský bavlnářský průmysl zaujímal svoji produkci čtvrté místo ve světovém žebříčku po Velké Británii, USA a Německu. Délka železnic dosáhla před I. světovou válkou zhruba 75 tisíc kilometrů a po USA to byla druhá nejdelší železniční síť v rámci jedné země na světě. Obilí a cukr patřily k významným vývozním komoditám. Průmyslová výroba v té době rostla v průměru o solidních 9% ročně, a ekonomika celkově o 7% ročně.
V průběhu reforem se prodej umělých hnojiv zvýšil sedminásobně a zemědělských strojů 5,5 x. V letech 1907 – 1912 se i zásluhou zvýšených osevních ploch produkce ječmene zvýšila o 62 %, kukuřice o 45% a pšenice o 37,5%. Celková produkce obilovin v Rusku v roce 1913 dokonce převyšovala o 30% produkci v USA.
Dělníkův plat byl v roce 1913 reálně vyšší než v éře socialismu v roce 1940 a doloženo je to přesvědčivě v prvním díle knihy Dějiny Ruska 20. století na množství zboží, které si mohli dělníci ze svých výdělků koupit. Nehledě na to, že za cara byly obchody dobře zásobeny a o potraviny nebyla nouze, kdežto ve třicátých letech za Stalina byl chleba na příděl a kupující na něj stáli hodinové fronty.
Premiér Stolypin při nástupu do úřadu v roce 1907 uvedl, že Rusko potřebuje dvacet let míru, aby ekonomicky dostihlo vyspělé země Západu. Jak víme, to se nesplnilo. Slibný hospodářský vývoj přerušily jeho zavraždění v roce 1911 a zvláště pak celosvětový válečný konflikt o tři roky později.
Carské Rusko jistě nebylo dokonalou zemí, ale v mnohém lepší než pozdější Sovětský svaz, jak dokládají sami ruští historici. Třeba hladomory byly i za cara, ale počet obětí se tenkrát pohyboval na úrovni sta tisíců. Kdežto v pozdější socialistické éře při opakujících se hladových letech ve dvacátých a třicátých letech minulého století zemřely miliony lidí.
Celý článek>
Jan Šinágl
