Článek
Co řeknou ti všichni, kdo dnes ti tu tleskají, tehdy, až mocní ti umlčí hlas? Zas budou jen tančit, jak jiní jim pískají, hopsat tak dlouho, až zlámou si vaz. (str. 39)
Někteří kasírují za podraz či za drb, jiní zas mašírují tak, jak káže pablb. Někteří vodu kalí mezitímco kradou, aby pak naříkali, nad kterousi zradou za prachy. (str. 44)
Zapřeme poprvé – ruce se dosud chvějí. Zapřeme podruhé – chválíce beznaději – potřetí zapíráme už jen tak – ze zvyku. A slzy polykáme: pláč – místo výkřiku! (str. 49)
Země je rudá od krve. Kokrhá kohout v Galilei. Vždy znovu – a vždy poprvé, prosíme s Petrem o naději. Jsme příliš slabí ve víře – a svatou pravdu na kříž vlekou: vždyť – zabíjí-li pastyře, jsme ovce, jež se rozutekou… (str. 50)
Dědeček mého přítele a kolegy Honzy Douby býval hajným u Harrachů. Po první světové se Čechové těšili pozemkové reformě. A že, co vy na to, pane Douba. Pan hajný se zamyslel, pak řekl rozvážně: „Víte, pánové, já se v tý politice moc nevyznám. Já jenom vím, že hladový prase žere třikrát víc než sytý.“ (str. 50)
V bronzu jen tyčí se kopí, Lev uši své klopí, tak kdo by se bál? Nečiny značené vinou, se dějinami vinou. Ó Bože, co dál? (str. 54)
Osud nám obleče kostýmy zvaných hostí. Ach Bože -člověče, uchraň nás lhostejnosti! Cinkáme na zdraví, sotva čím jsme si jisti. Ach, Pane laskavý, ochraň nás od závisti! Sedíme s přáteli – za námi někdo třetí. Ne, nejsme dospělí – ačkoli plnoletí… (str. 58)
Ó, jak bych jásal, kdybych mohl vzbudit Ferdinanda Peroutku… (str.61)
Jde jaro do léta a léto do podzimu. V kostýmu Hamleta - a v mozku Hirošimu – strach krajem obchází, seškvařen beznadějí. Král chlastá se zloději v putyce nad hrází. (str. 62)
***
Co s tím, když povaleči z Ďáblova orchestru kydají na vzpomínku hnůj slovních polucí a servilitu zvratků „vše pro revoluci“? Když vryli na oplatku kladivo s provazem a v chrámu cvika mastí?!… Zní koncert od Brahmse pět minut před popravou …
„Profesor ekonomie učil, že společnost nemůže spotřebovat víc, než produkuje, profesor historie učil, že muži, kteří vybudovali tuto zemi nežili v chudinských čtvrtích, třetí, profesor psychologie, učil, že člověk je schopen samostatného myšlení.“
Jan Šinágl
