Článek
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy se v létě 2026 reorganizuje. Budí to protesty, rozpaky a především nedorozumění.
Chci mluvit o těch nedorozuměních. Souvisejí totiž s tím, jak málo chápeme, čemu se říká akademická samospráva. Je to vidět z textů, které k tématu vycházejí, i z vyjádření jednotlivých aktérů. Ty si dovolím nejmenovat — nejde mi o to někoho kárat, to není účelem tohoto článku.
Účelem je vysvětlit tři zásadní věci k pochopení toho, co se na Filozofické fakultě děje a jak dnes vysoké školy vlastně fungují. Říkám dnes, protože paralelně probíhá příprava novely vysokoškolského zákona, která se akademické samosprávy dotkne.
Ty tři teze jsou:
1. Fakulta je samosprávná a jejími samosprávnými orgány jsou zejména akademický senát a děkan — v tomto případě děkanka.
2. Neděje se nic nepatřičného. Nelze se dovolávat spravedlnosti někde za zdmi fakulty. Děje se jen to, co pravidla samosprávy dovolují.
3. Reorganizace nemá žádná stanovená pravidla. Pravidla jsou vždy jen taková, jaká si akademici sami nastaví.
1. Děkanát nerozhoduje. A „vedení fakulty“ neexistuje
V protestech čtu, že „děkanát něco rozhodl“, případně že „rozhodlo vedení FF UK“. Ani jedno není přesné.
Děkanát jsou oddělení tzv. technicko-hospodářských pracovníků. Ty současná podoba zákona z rozhodování o tom, co se bude na fakultě dít, zcela vyjímá. Nejsou zastoupeni v akademickém senátu a není na ně pohlíženo jako na někoho, kdo by měl rozhodovat o osudu fakulty.
Dlouhodobě zastávám názor, že je to chyba — jestli někdo opravdu rozumí tomu, co se na fakultě děje, jsou to většinou právě lidé z těchto oddělení. Daleko spíš než lidé v akademickém senátu. Ale to je jiný problém. Akademici si tedy nemohou stěžovat děkanátu.
Druhá věc je trochu složitější a týká se pojmu „vedení FF UK“. Statut fakulty nic takového jako vedení FF UK nezná.
Je třeba si uvědomit, že univerzity v České republice jsou instituce se středověkou tradicí — a středověké pohledy na demokracii byly limitované svojí dobou. Ve vedení fakulty je proto pouze jeden člověk, a to je děkan, v tomto případě děkanka. Z protestů a diskusí jsem pochopil, že si spousta lidí myslí, že vedení rozhoduje ve sboru, případně že se v něm hlasuje, jako se hlasuje ve vládě ČR. Není tomu tak. Veškerou odpovědnost nese děkan — tak je ta instituce nastavena.
Neexistuje tedy varianta, že by rozhodovalo „vedení FF UK“. Žádné rozhodovací pravomoci nemá, už proto, že takový orgán statut fakulty nezná. Chce-li tedy někdo rozhodovat, nemůže se schovat za vedení. A chce-li někdo změnit rozhodnutí, nemění rozhodnutí vedení FF UK — mění vždy a pouze rozhodnutí děkanky. Je to odpovědnost osobní, nikoli kolektivní. Tak jsou pravidla nastavena.
Jak se člověk stane děkanem
Děkan nepotřebuje žádnou speciální kvalifikaci a neprochází žádným výběrovým řízením. Jedinou kvalifikací, kterou v případě Filozofické fakulty potřebuje, je šestnáct hlasů z jednatřiceti. Akademický senát FF UK má patnáct studentů a šestnáct vyučujících — a nadpoloviční většina je dostatečná kvalifikace k tomu stát se děkanem či děkankou. Dokonce platí, že spousta pravidel zamezuje tomu, aby se do vedení akademické obce dostal někdo zvenčí, pokud jejím členem není. To je ale detail, který patří spíš do současné diskuse o zákonném rámci vysokých škol.
Pro kauzu FF UK platí jednoduchá věc: senát vybral děkanku a jedině tomuto senátu se děkanka odpovídá. Představa, že se děkanka zodpovídá rektorovi, velkému akademickému senátu Univerzity Karlovy, ministerstvu školství, nebo dokonce veřejnosti, není adekvátní tomu, jak jsou pravidla nastavena. A ta jsou nastavena zcela jasně. Jediným relevantním orgánem pro rozhodnutí děkanky je akademický senát fakulty. Není to ani správní rada univerzity.
Chce-li tedy někdo efektivně tlačit na změnu rozhodnutí děkanky — nikoli „vedení FF UK“ —, musí tlačit na jednom jediném místě, a tím je akademický senát. To je klíč k celé samosprávě. Takto jsme si to nastavili a takto to akademici chtějí: aby se za zdmi fakulty o fakultě nerozhodovalo. Rozhoduje se vždy uvnitř.
2. Nic nepatřičného se neděje
Jinými slovy: pokud se děkanka rozhodne zásadním způsobem změnit strukturu fakulty, není to nic nepatřičného.
Je to její osobní rozhodnutí, které předkládá senátu, a je na senátu, aby jej posoudil a vyjádřil se k němu.
Ano, může tedy děkanka jít i proti senátu. Pak ovšem může čelit procesu odvolání, který je nastaven poměrně zdlouhavě. Jak ukázaly situace z nedávných let — mluvím o Katolické teologické fakultě — není to prostý proces.
Nelze tedy děkance vyčítat, že dělá něco, co by jí nepříslušelo. Takto se na věc dívat nelze.
3. Žádná pravidla reorganizace neexistují. Protože jsme je nechtěli
A poslední věc: akademická obec po děkance žádná pravidla reorganizace nechtěla. Nestalo se, že by akademický senát takový požadavek vznesl. Není tedy třeba prezentovat věc tak, že se něco děje mimo pravidla.
Dohodli jsme se uvnitř fakulty, že žádná pravidla pro reorganizaci nechceme — a je čistě na vůli děkanky, jaká pravidla si nastaví a jakým způsobem ten proces povede.
Znovu tedy upozorňuji: Filozofická fakulta, jako všechny veřejné univerzity a fakulty v ČR, je vystavěna po středověkém vzoru. Moc je koncentrovaná v jedinci a odpovědnost spolu s ní. Tak to zachoval i vysokoškolský zákon z roku 1998.
Proč tomu nerozumíme
Všechno výše říkám s vědomím toho, že čtu vyjádření aktérů, která zavdávají k myšlence, že prostě nerozumí tomu, co říkají. A z toho odvozuji, že akademická samospráva — respektive akademická obec — z valné části nerozumí ani sama sobě.
Co k tomu říci? Snad jen to, že jisté vysvětlení najdeme v trvale nízké účasti ve volbách do akademických senátů. Myslím tím tu aktivní: málokdo se do senátů hlásí. A myslím tím i tu pasivní: málokdo do nich volí. U studentů na Filozofické fakultě je to trvale pod deset procent, u akademiků se to pohybuje kolem třetiny. Nelze se pak divit, že drtivá většina zaměstnanců a studentů vůbec nechápe jádro současné diskuse.
A je jenom dobře, že si tohle cvičení z akademické samosprávy skládáme v létě. V tomtéž létě, kdy se hovoří o změně zákona, která má akademickou samosprávu nově upravit. Je dobré vyložit karty na stůl a říct si, čemu rozumíme a čemu ne.
Nezbývá mi než popřát své alma mater hodně štěstí v těchto turbulencích — a každému členu akademické obce to, aby správně pochopil, jak je jeho obec spravována, jakým způsobem může proti rozhodnutím protestovat a hlavně, a to především, jakým způsobem se na nich podílet.
Snadno se totiž může stát, že akademická samospráva je de facto vykonávána malou hrstkou lidí, která si věci rozhoduje po svém. Na to je samospráva nastavena a jedinou obranou je být jí účasten. Jinak budou stále stejní lidé volit stále stejné lidi.
Chceme to tak i nadále? To je ovšem jiná diskuse.
Zdroje:
Autor byl v letech 2010–2012 členem Akademického senátu FF UK, v letech 2012–2014 jeho místopředsedou. V letech 2018–2022 byl proděkanem FF UK. V současnosti nezastává v rámci samosprávy žádnou funkci.
