Článek
Dokonce vím, co bych mohl dělat líp, ale nedělám to. V životě jsem třeba nezkusil takzvanou běžeckou abecedu, což je sada cviků, na kterou opravdoví běžci přísahají – pomáhá vyhnout se zraněním a zlepšuje výkon. Mně se do ní ale jednoduše nechce, abych tak řekl. Není v tom žádný vzdor, spíš lhostejnost.
Se svým „tréninkem“ samozřejmě už moc nezrychluju, ale nevadí mi to, snad jen ve slabých chvílích. Taky jsem nikdy nic nevyhrál a jsem si naprosto jistý, že to tak už zůstane. Možná kdybych se přihlásil na nějaký zapomenutý sranda závod (čest jejich organizátorům!), kde by byli v mé kategorii (50+) jen čtyři běžci, načež by byl jeden diskvalifikován, protože v lese odhazoval obaly od gelů, a jeden by se nedej bože zranil. Ale to bych byl stejně spíš druhý – pokud bych nezabloudil, což by se mi mohlo dost snadno stát, jelikož na běhy odkládám brejle a na trase myslívám na leccos.
Při tom všem ale běhám strašně rád. Kolikrát se nemůžu dočkat, až vyrazím. Někdy si musím běh dokonce zakázat, aby si tělo trochu odpočinulo. Když jedu na dovolenou, hledám si hezké trasy dlouho dopředu. A běhám celkem hodně, minulý rok jsem to zaokrouhlil na 2222,2 km. Když je čas, běhám celkem štreky: mám za sebou pár maratonů v přírodě (většinou o samotě a s batůžkem) a nějaké delší závody v horách, jako je třeba stokilometrová Beskydská sedmička. Chci přitom pořád víc, nemůžu se toho nabažit.
To všechno s sebou přineslo hromadu zážitků – jako přináší koneckonců hromadu zážitků jakákoliv činnost, když ji děláte od srdce. A právě o těchto zážitcích a dojmech, o nejrůznějších více nebo méně potrhlých nápadech a někdy snad i o zajímavých pozorováních bude tento blog. Snad někomu přijde k chuti.
