Článek
Čím jsou moje nápady ambicióznější, tím je graf jasnější – a tak trochu výhružnější. Jsou v něm dvě křivky. (Jsem mimochodem původním vzděláním průmyslovák, tak mám grafy rád. Jejich svět je tak přehledný…)
První křivka je krásně optimistická. S tréninkem v čase neochvějně stoupá, zkrátka moje výkonnost, rychlost nebo uběhnuté kilometry v nejlepším světle. Kdybych ji protáhl třeba o deset dvacet let, měl bych na ní možná krásných rychlých sto mil v norských horách (najděte si na internetech lofotenský ultramaraton!) nebo třeba několikatýdenní přeběhy různých hor nebo něco podobného.
Druhá křivka je ovšem úplně na prd, prostě triviální stárnutí. Výkon s časem nekompromisně klesá, i když trénuju, až mně od pat odlétají kameny.
Než jsem začal před časem po mnohaleté pauze zase běhat, dost jsem se flákal, takže mám teď za sebou opravdu pěkných pár let: z úplného chcípáka jsem se dohrabal na plus minus běžce, aspoň na baterky, aspoň ve svých očích. Takže jedu na první křivce, a jakkoliv už nemíří nikam do nebes, pořád je to nahoru. Ale jednou přijde zlom. Polevím nebo budu makat jenom stejně – a v tu ránu budu na té smutné, možná nezadržitelně.
Je to parádně napínavé. Už jsem ve zlomu, nebo mám ještě rok? Nebo dokonce čtyři? Kdybych teď na pár měsíců zabral, překonám ještě nějaký svůj rekord, nebo už nikdy? A mohl bych si přikoupit čas lepším jídlem, úplným abstinováním, vydatnějším spánkem, odborným vedením a podobnými triky – a kolik?
Jsem děsně zvědavý, jak to dopadne…
