Článek
Běžet naší krajinou je zábavné. Když se skoro kdekoliv trochu rozběhnete, za chvíli – po deseti, dvaceti nebo třiceti kilometrech – je všechno kolem už jiné. Z polí vběhnete do lesa, z lesa do vesnice, začnou kopce, ale v tu ránu jste zase ve městě. Chcete to vzít rovně, ale něco vás donutí odbočit. A i když odbočovat nemusíte, skoro pořád se to nabízí: tudy by to bylo asi taky pěkné, tamhle je nějaká zřícenina, tak když už jsem tady…, nebo bych to mohl vzít chvíli podél řeky. Možnosti jsou nepřeberné a nudit se není kdy. Navíc se skoro všude může, což není v některých zemích vůbec samozřejmé. Jeden by řekl, že to je super, a já si to často myslím taky.
Někdy mám ale chuť na něco úplně jiného, na přesný opak. Na dokonalou monotónnost, na absolutní prázdnotu, na dlouhé kilometry bez jakéhokoliv vzruchu, na nekonečno. Na dlouhý čas, kdy se nenabízí žádná volba, a tak volit nemusím. Na trasu, která mi nedá skoro žádný podnět, který by si vzal kus mé pozornosti. Proto když narazím na fotku prázdné dálnice táhnoucí se nejnudnější možnou krajinou od nevidím do nevidím, zatoužím tam být – a běžet, jenom běžet s hlavou taky úplně prázdnou. Ale zkuste najít v Česku něco takového…
Nezbývá než zkusit různá šidítka. Aspoň trochu si na to hrát.
Není špatné běžet v noci. Hlava se sice úplně ošálit nedá, ví, že všechno to zajímavé okolo pořád je, ale aspoň to holt není vidět. Nebo se držím na trase, kterou už dokonale znám, takže sice je na co koukat, ale po těch letech mě to nezajímá. Takový půlmaraton na ulici kousek od domu nebo v malém parku vůbec není k zahození. Nebo hledám různé speciální příležitosti. Sním třeba o tom, že někde slavnostně otevřou nový kus dálnice a před auty tam aspoň na pár hodin pustí pěšáky. To bych se tam asi vydal, i kdyby to bylo z ruky. Pokud by teda ten úsek neměřil 4,2 km nebo něco podobného, což tak odpovídá českému dálničnímu budovatelskému tempu.
Poslední běh takového druhu jsem si dopřál na brněnském motorkářském Masarykově okruhu, asi pětikilometrovém, když ho nedávno na pár dní zpřístupnili. Těch pár koleček vůbec nebylo špatných – ale od ideálu to přece jen vzdálil sníh, při běhu zajímavá věc, a taky pár stovek lidí, kteří asi zatoužili po něčem podobném jako já.
Mám teď, říkám si, dvě možnosti. Buď si za takovým během vyjedu někam dál za hranice, nebo zkusím nějaké superšidítko. Na mysl se mi aktuálně dere noční maraton na oválu, prostě 106 koleček. Už se těším.
