Článek
Někdy si dokonce říkám, že na mně musí být všechny ty kilometry úsilí a běžeckého štěstí vidět, že to musí čišet z každého mého pohybu a pohledu. Jako by mi tělo za poslední roky omládlo, jako bych měl mraky energie, v nohou dynamit a v srdci věčnou vášeň pro život. Ale bohužel se zdá, že někdo není schopen to na mně poznat.
Onehdá jsem se vracel z práce, zbývalo mi dojet pár minut emhádéčkem. Školím po firmách a úřadech, tak jsem měl za sebou den strávený na nohou a pár hodin ve vlaku, košile už celá pomačkaná. Pomačkaný jsem měl nejspíš i obličej, zdobený brýlemi, nijak extra moderními, to musím uznat, a prokvétajícím strništěm. Ale pořád jsem byl šťastný, to zase jo.
V jednu chvíli mě ze sedadla přelétla pohledem mladá žena, snad studentka. Byla to jen vteřina, ale i ta jí stačila na myšlenku, která ji přivedla k akci.
Vstala a pustila mě sednout.
Chápete to? Pustila mě sednout! Mě! Ultramaratonce!
„Holka, ty vole, blázníš?? To jako nevidíš, že když na to přijde, běhám celé měsíce čtyřicet padesát kiláků týdně a z toho pořádný kus do kopce? Chápeš, co děláš? Jsi vůbec svéprávná? Copak na tebe už pět minut nepůsobí moje aura zářivého životního štěstí a vesmírně-atletické superenergie?“ To všechno a hodně dalšího jsem si myslel a vůbec jsem se těch formulací nebál! Myslel jsem si to úplně takhle přímo!
Dumám ještě v záchvěvech naděje, jestli to ponížení nemohlo být ve skutečnosti nějakou zvláštní, rafinovanou formou flirtu, ale moc mi to nevychází. Prostě to nechápu, vůbec to nechápu…
PS: Nesedl jsem si, i když mě teda po celém dni dost bolely nohy.
