Článek
Nejdřív to není poznat, nic zvláštního se neděje. Běžíte a myslíte úplně normálně: vyberete si téma a zkoušíte na něm udržet pozornost. Přijde třeba i nějaký nápad, tak ho zhodnotíte, zavrhnete ho nebo si ho necháte, a tak nějakou dobu pokračujete. Je to práce svého druhu, často žádná velká zábava.
Při běhu je to ale někdy úplně jiné. Nohy se točí a celé tělo za čas vplyne do uklidňujícího rytmu kroků, dechů a tlukotu srdce. Jste za to rádi, položíte se do toho jak do vany a mozku dáte plus minus volno, jen teda samozřejmě potom potřebujete trefit domů.
A někdy se to stane: mozek začne přemýšlet sám. Jen to sledujete a žasnete nad výsledky. Ta houba v hlavě, často spíš líná, vám začne nahazovat nápady s lehkostí, kterou nad notebookem nezažíváte. Objevují se staré myšlenky, propojují se v osvěžujících kombinacích, z propasti zapomnění se vynoří věci, které mají být zachráněny, přicházejí jedinečné nápady a někdy i obstojné vtipy. Po dlouhé době máte pocit, že myšlení je radost, že váš prapraděda musel být minimálně Einstein, že jste si měli vzít poznámkový blok. Váháte, jestli nejlepší nápady hned někomu nezavolat, ale bojíte se, abyste to nevyplašili.
Vaše hlava se zkrátka při běhu dokáže změnit na dokonalý strojek na myšlení, tisíckrát lepší než celá umělá inteligence, protože co vzniká, zapadá do vašeho života s přesností na poslední částici.
Jasně, má to i své mouchy. Třeba se to nedá moc ovládat. Výkon toho strojku je totiž tím vyšší, čím míň do jeho mechanismů zasahujeme – úplně v duchu toho, že často sami nevíme, co přesně potřebujeme. Když se teda opravdu zadaří, běh vám nedává jen odpovědi na vaše otázky, ale přetvoří právě i ty otázky – na desetkrát lepší, desetkrát lépe vystihující podstatu problému.
Je to skvělý pocit: nabíráte plnými hrstmi nejvyšší kvalitu, a navíc úplně zadarmo, uprostřed zábavy. Euforie a nirvána v jednom. Jen si to zkuste!
