Článek
Tenhle Cooperův test – na kteréžto pojmenování jsem narazil až v hluboké dospělosti – se dělal asi kvůli osnovám, ale osobně bych coby motivaci nevylučoval ani sadismus.
Dělo se to spíš zřídka, takže my, děti běžeckou zkušeností nepolíbené, jsme vyrazily jako o závod, přepálily to – jak se odborně říká – a po pár vteřinách nebo minutách už nemohly a začalo nás šíleně píchat v boku. Udržet se v pohybu až do časového limitu byla potom jedním slovem tortura.
Ale něco vám řeknu: já jsem to měl vždycky rád, bolest nebolest. Fascinovalo mě to jako malé běžecké nekonečno a hrozně mě zajímalo, jestli a jak bych se zlepšoval, kdyby se to běhalo třeba co týden. To se ovšem nikdy nestalo a já nebyl tak chytrý a cílevědomý, abych si to dával po odpoledních sám.
Když si na to vzpomenu, spojí se mně to krásným, vpravdě životním obloukem s druhou půlí mého života. Jak se mi přiblížila padesátka, fascinace dlouhými tratěmi se mi vrátila, naplno propukla, rozvíjí se v nové a nové plány a naplňuje mě, chlápka věkem za leckterými zenity, nelíčeným štěstím.
Jestli jste v běhu na úplném začátku a teprve si zkoušíte, co to s vámi po všech stránkách udělá, vzpomeňte si na školní dvanáctiminutovku a na to, jestli ve vás tehdy nebylo byť jen malinké semínko spokojenosti. Jestli jo, jste pravděpodobně skrytí, ale stále nadějní hobíci ultramaratonci. A dodělat si k tomu i nohy, plíce a srdce – to už je jen technická záležitost…
