Článek
Ani mi moc nevadí, že se krátce po nočním startu přežene celkem slušný déšť. Když člověk běží v létě, je stejně celý mokrý, tak je trochu jedno od čeho.
Na prvním, druhém i třetím kopci mám kolem sebe pořád dost lidí, vlastně je to hodně natěsno, hlavně výstup po úzké pěšině na Příslop. Koukám teda na něčí lýtka před sebou – a říkám si: „Helemese, tetování.“ Vzpomněl jsem si na kluka, co si na vojně nechal udělat něco podobného. Mám to ale trochu rozmazané, tak nedokážu říct, jestli je to abstraktní umění, secesní křivky, nebo plameny. Ne ne, bude to oheň, to se k běžci perfektně hodí. Nebo je to možná drak… Poznejte to, když se to tak míhá, a navíc máte jen světlo z čelovky a musíte se dívat i na kameny pod nohama.
Asi za hodinu už se plahočím za úplně jinými týpky, teda lýtky – a zase plameny nebo co to je, dokonce dost podobné. Vtipný, napadne mě, možná nějaký pravověrnější běžecký klub. Nebo taková hustá sportovní sekta, hezky masochistická („Udělejme si stejný kérky a pojďme se hromadně uštvat na B7!“).
Když to vidím do třetice, už je mi to fakt divné. Jako nic proti tetování – ale taková uniformita? Tss, trochu nuda.
Pak doběhnu na občerstvovačku – a na rozvahy o módních trendech, radikálních mladých, plamenech a kdovíčem dalším můžu s klidem zapomenout. Nasazuju si na chvíli brejle a užívám si světla z reflektorů. Ty bláho, prakticky všichni kolem – a vlastně i já – mají nohy totálně zaflákané od bláta… Co čekat, když pršelo, že jo…
Cítím se najednou skrze své oči strašně starý, ale co nadělám. Aspoň bylo o čem dumat… Sundavám radši brejle a nořím se zpátky do mysteriózních zážitků nočního ultramaratonu.
