Článek
Nejdřív se ale jen zastavím a rozhlížím. A vím, že začíná ještě jeden závod. Tik tak, čas už běží. Není ho moc, odhadem dvě hodiny, trochu už se znám.
Ometám se v cíli, ale můžu tam zůstat jen chvilku. Tik tak. Pozdravím se ještě s někým z trasy a přečtu si pár zpráv, krátce si zavolám. Co nejrychleji ke kamionu pro tašku s věcmi. Uf, bez čekání. Cesta do hotelu, necelý kilák, takže pořád ještě na nohou. Tik tak. Cestou aspoň něco koušu. Paní na recepci je milá, ale trochu jí to trvá. Nemohli bychom to vyplnit ráno? Ne, vydržím to, tři minuty mě nezabijí. Ale půlka mého času je pryč.
Konečně na pokoji. Sprcha, vyházet věci z běžeckého batohu, fuj. Rychle se to krátí. Další sousta a pořád parádní žízeň. Zpomaluju. Tik tak, tik tak….
Na chvíli se natáhnu na postel. Začíná mi být zima, fakt hrozná. Hadry přemáchnu za chvíli, říkám si, jinak děsně zasmrádnou…
Ne, konec, šlus. Došel mi čas. Beng!!! Jako by palice, která má rozezvučet závěrečný gong, udeřila naplno na mě. Jít ještě jednou do koupelny by bylo jako vylézt na další beskydský kopec. Ještě telefonuju, ale sotva udržím ruku s telefonem u ucha. Už i mluvím pomaleji.
Beng!!! Ať chci, nebo nechci, jsem v druhém cíli. Nezadržitelně padám do spánku tvrdého jak kámen…
Snad zítra nebudu muset dobíhat vlak.
