Článek
Někdo ji nosí v hlavě jako sen celé roky. Někdo na ni myslí skoro při každém tréninkovém běhu, měsíce nebo déle dopředu. U mnohých budí vášně (a protože je slavná, tak klidně i negativní). Pokud byste si nějakou dobu hledali různá videa o běhání, nepřehlédnete ji.
Ale uveďme základní fakta. Beskydská sedmička je ultramaraton přes vrcholy Beskyd o celkové délce 100 km s 5500 nastoupanými výškovými metry. Sto kilometrů si představí každý, a to převýšení odpovídá více než šestinásobku cesty na Sněžku, pokud vyrazíte z Pece. Velká část Sedmičky navíc nevede po chodníčcích a pohodlných stezkách: někde se vám pod nohama drolí kamení, jinde hledáte místo pro nohu mezi kořeny; někde radši bezpečně cupitáte, jinde musíte natáhnout krok; některá stoupání jsou tak strmá, že se o běh nepokoušejí ani vítězové, a klesání tak prudká, že nestíháte brzdit a stehna máte v jednom ohni; když zaprší, jsou některé úseky jak tobogán vylitý jakýmsi mazlákem. Celé to samozřejmě trvá dlouho, předlouho: limit je 29 hodin. V roce 2024 to vítěz sice zvládl v neuvěřitelném traťovém rekordu 10:37, ale mnozí normální smrtelníci docházejí do cíle ještě hodiny po limitu. Byly doby, kdy to vzdávala přibližně třetina účastníků (jichž bývají asi tři tisíce), ale prý se to zlepšuje na nějaké stovky.
Sedmička je nabitá zážitky a příběhy. Atmosféra na startu je elektrizující, neumím si představit, jak flegmatický by člověk muset být, aby ho to nestrhlo. I při závodu pak cítíte sílu sdíleného zážitku, a to nejen mezi závodníky, ale i od lidí, kteří vás povzbuzují i hluboko mezi startem v Třinci a cílem ve Frenštátu pod Radhoštěm. Je o vás dobře postaráno, díky mnoha občerstvovačkám nikomu nechybí pití ani jídlo. Přesto se trápíte, bolí to, zažíváte stavy, které se ničemu nepodobají, a to fyzické i psychické. Nohy bolí jako nikdy předtím, motivace se otřásá v základech, pochybnosti a strachy včetně toho o zdraví sílí každým kilometrem, něco tak samozřejmého jako obyčejný další krok vyžaduje silné odhodlání, a i další pojmy se v hlavě naplňují novým obsahem.
I v cíli je to síla, ať jste sami, nebo mezi blízkými. A navíc skvělé divadlo: červený koberec, další fanoušci, schodiště na rampu, kde dostanete medaili, pořádný kus kovu pro každého „finishera“. Endorfiny se vám vyplavují ještě celé týdny, i při pouhé vzpomínce.
Srdce mi buší, jen na Sedmičku pomyslím, ale už jsem dlouhý, tak končím. Až si půjdu za pár hodin zaběhat, budu zase asi myslet i na ni. A někdy o ní určitě ještě napíšu.
