Článek
Někteří běžci jsou fakt na úrovni. V mém zorném poli se ani neohřejí a hned jsou pryč, parádní tempo. Všechno mají vymakané: nejen boty a oblečení, ale hlavně každý pohyb – jak z nějakého instruktážního videa. Takoví běhají rovně, do pokračujícího stoupání. Ale o nich se mi moc psát nechce, z mého hlediska jsou tak trochu z jiného běžeckého vesmíru.
Zato ti druzí, to je jiná písnička. Evidentní začátečníci, úplní amatéři, lidé bez výkonnosti, nesportovní postavy, někdo by řekl zoufalci. Oblečení mají lecjaké a často ho mají na sobě překvapivě hodně, tak o tři vrstvy víc, než se dá přežít, odhaduju. Někdy drží ohromnou láhev s vodou. V obličeji jsou typicky rudí, zrak vytřeštěný, rysy ztrhané, skráně splavené. Z pohybu některých z nich by fyzioterapeuti zaplakali a běh by jim radši zakázali. Běží pomalu nebo už jen jdou a odbočují vlevo, což je do lesoparku sice o trochu dál, zato s menším převýšením.
Tuhle druhou skupinu miluju a obdivuju. Ke každému z těchhle týpků chovám hluboký respekt a někteří mě až dojímají. Kolikrát mám chuť zavolat své ratolesti a říct jim: „Podívejte se na toho borce! Vidíte, jak bojuje, jak dře? Kolik úsilí ho stojí každý krok? Většího frajera už dneska neuvidíte, to mi věřte!“
Mám rád zdánlivé losery, kteří se o to své rvou z plných sil, ať se celý svět a blbečci za oknem třeba zblázní. Inspirují mě k dalším běhům a právě je si nakonec vybavím jako první, když se mluví o amatérském běhání. Sláva jim a právě takovému sportu třikrát zdar!
Pražský mezinárodní maraton si vetknul do štítu heslo „All runners are beautiful“. Vůči různým líbivým sloganům jsem většinou spíš obezřetný, ale tenhle – jako bezděčný pozorovatel všech běžců za oknem – bez váhání podepisuju.
