Článek
Jednou z věcí, které mám rád na běhu, je, že si tohle své dávné přání můžu občas splnit. Stejně jako každý.
Je jedno, jestli jste zatím nejvíc uběhli tři, sedm, nebo jednadvacet kilometrů. Když to nezabalíte a trochu se posnažíte, nejspíš to dokážete zopakovat. Oddřete si, co už jste jednou zvládli, doběhnete na tuhle svou starou metu, a uděláte ještě jeden krok, zdoláte ještě jeden metr – a jste tam. Na neprobádaném území. Mezi lvy.
Fakt to může být takové. Začnete o sobě víc pochybovat, možná se i trochu bát a pravděpodobně se mnohem víc pozorovat. Co dalšího se teď stane s mýma bolavýma nohama? Budu mít puchýře ještě větší než minule? Dá mi moje poslední tyčinka ještě dost energie, aby se mi nezačala motat hlava? A budu mít sílu dokončit to a vrátit se domů nebo k autu? Nestihne mě osud sportovců, kteří uprostřed svých skvělých výkonů padli náhle jako podťatí? A co když se nestačím vrátit na večeři? Ta zvířata obav sekají drápy a vy musíte osvědčit sílu svého ducha.
Ale nakonec je to krásné, vpravdě objevitelské. Nějak prostě někam doběhnete a nejspíš přežijete. S jazykem stále ještě na vestě budete královsky odměněni. Máte nový vzdálenostní rekord. Pochválíte se sami, řekne vám to apka a můžete se pochlubit blízkým. Zalije vás pocit hrdosti a olbřímí uspokojení z dobytého území, kde už to pro vás bude navěky bezpečné.
Možná se vám to tak zalíbí, že to budete chtít zažít ještě jednou – a nejlepší na tom je, že si to můžete dopřávat znova a znova. Ať jste zatím uběhli tři kilometry, nebo půlmaraton, můžete něco přidat.
Jen když to nezabalíte.
PS: Jen mimochodem a pro úplnost doplňuju, že tam, kde čekáte lvy, nemusí být dohromady nic zvláštního, řekněme palouček s motýlky. Ale to by byl zase jiný sloupek…
