Článek
Co se týče běhu, vychází mi to letos dost podobně. V listopadu a prosinci jsem se spíš poflakoval. Týdenní kilometráž mi spadla někam na třetinu, ani nevím jak. Nakonec jsem to ale přijal s jasným výhledem: na silvestra na sebe nasypu hromádku předsevzetí a 1. ledna vyrazím jak šipka a celé měsíce mě nic nezastaví.
Ale znáte to: Když člověk plánuje, Bůh (nebo „něco“ tam nahoře, když jsme podle Tomáše Halíka národ „něcistů“) se směje. Začalo to teda celkem slibně. Na popud manželky jsme na první letošní běh vyrazili hned půl hodiny po přípitku. Běželi jsme městem ještě mezi petardami a byli spokojení. Na něco delšího jsem vyrazil ještě odpoledne a viděl budoucnost v růžových barvách.
Pak to ovšem přišlo – neúprosné božské „hehehe“.
Nejdřív udeřily pořádné mrazy a s nimi sníh, led, někde sůl, takže břečka. Člověk kouká tři hodiny z okna do tmy a rozhoduje se, jestli to dá, zatímco teploty padají tempem stupeň za hodinu. To si jako mám zlámat nohy nebo opatřit buď otřes mozku při pokusu zatočit, nebo oboustranný zápal plic, když se zastavím, abych se vysmrkal?
Potom mě začalo cosi bolet v nártu. Zrovna teď, když jsem byl odhodlaný zabojovat s celým klimatem! To si opravdu nezasloužím. Viděl jsem přitom pár běžců, kteří s nártem evidentně nic neměli, taková nespravedlnost…
Když jsem tu bolest nakonec odvážně klasifikoval jako neškodnou, tedy takovou, která se musí urputně přeběhat, přišla rána na solar: doma se na zdi objevily mokré fleky, načež se zjistilo, že tam někde teče odpadní roura. Dva dny minus.
Takže kilometry z předsevzetí jsem nedodržel hned první týden.
Co ale zbývá než bojovat? Vyrážím teď holt, jak to jde. Oblíbené stezky, pořád pokryté námrazou, jsem vzdal, přebíhám mezi silnicí a chodníkem, abych snížil pravděpodobnost, že na cestě bídně zhynu, a třikrát si kontroluju, jestli mi vzadu bliká světýlko, aby mě nesejmul zmrzlý koloběžkář.
Jestli to máte podobně, jsem s vámi! Vytrvejme! Někde tam za tím vším musí být to jaro!
