Článek
Vezměme si kupříkladu běžce začátečníka a prostou společenskou konverzaci, kdy někdo prohodí, třeba i pochvalně nebo obdivně, že dotyčný běhá.
„No, já nevím, jestli se dá úplně říct, že běhám,“ pronese poctivec rozpačitě. A přitom se mu to v hlavě všechno spustí:
Jako jo, byl jsem už čtrnáctkrát běhat, ale dá se říct, že „běhám“? Není to spíš, že jsem si byl jenom párkrát zaběhat? Mělo by to totiž asi být pravidelné – a to moje běhy nejsou, zrovna onehdá jsem vynechal šest dní. Kromě toho když „běžím“, často vlastně jen jdu: běhání kopců je nedostižná meta. Upřímně řečeno často už nemůžu ani na rovině. A vůbec: když běžím, jsem tak pomalý, že by mě možná předběhli i rychlejší chodci. Ani nemám správné sportovní věci, třeba moje boty patří do kategorie „volnočasové“, a jakkoliv vypadají jako sportovní, sportovat se v nich vůbec nemá, nebo se rozpadnou. Nemám ani správnou techniku, spíš se nějak plahočím a vypadám přitom nejspíš jako opice. Taky se nerozcvičuju a pak neprotahuju nebo co všechno by si někdo snad mohl myslet. A ondyno jsem běžel s Máňou, to jsme zase víc kecali než cokoliv jiného. A vlastně vůbec nevím, kdy se mi zase povede jít běhat, takže možná už je to celé jen minulost. Jo, jednou bych možná chtěl běhat – ale tohle? Že bych teda běhal? Ne, myslím, že ne…
S poctivostí je to těžké.
