Článek
Nejspíš už krátce po seznámení jsem jí vyprávěl, jak jsem o nějaký ten rok dřív s velkým zápalem běhal, dokonce že jsem ve třiadvaceti zdolal maraton, jakkoliv čas nebyl nijak zářivý. Bez nejmenšího uzardění jsem o sobě mluvil jako o běžci, i když takového mě moje drahá nikdy nezažila. A čas pokojně plynul.
Nejspíš se jí představa, že běhám, i trochu líbila, protože mně to čas od času lehce provokativně připomněla, nebo mi dokonce dala něco, co by se k běhu výborně hodilo. Jednu takovou šikovnou mikinu jsem pak třeba utahal po nákupech, až skončila jako beztvarý svršek na práci v dílně. Na běh jsem ji nevynesl ani jednou. Vymysleli jsme si se ženou pro můj stav speciální označení: byl jsem mentální běžec.
Tak uplynulo šestnáct let. To už je dlouhá doba, tak dlouhá, že jsem o sobě jako běžci začal upřímně řečeno pomalu pochybovat. Když se pak ještě objevily nějaké zdravotní neduhy, skoro už jsem uznal, že jsem podvodník, že běžecký plamínek plápolající v mé mysli je jenom iluze chlápka ve středním nebo jakém věku, přinejlepším zbožné přání.
Ale pak to přišlo: covidové období, něco volného času, nápad, že vyzkouším, jestli už nepatřím jen do starého železa, a touha ještě někdy zažít aspoň trochu z pocitů, které jsem si pamatoval z dávných, běžeckých dob. Na plamínek napadalo parádně vysušené klestí a pak celá polena. Vyrazil jsem a běhal a běhal, a když jsem si uložil den odpočinku, těšil jsem se, až budu běhat. Desítky, stovky a pak tisíce kilometrů. Bylo a je to krásné.
Možná jste taky mentální běžci. Je to skvělý, pevný začátek. Čas nic neznamená.
