Článek
Rodiče si obvykle přejí, aby jejich děti byly chytré, vzdělané, sebevědomé a v životě úspěšné. Proto jim vybírají dobré školy, platí kroužky, doučování, jazykové kurzy a někdy i psychologa, aby se z potomka nestal člověk, který se bojí promluvit před třídou. Psychologie přitom upozorňuje na jednu poněkud méně nápadnou, ale mimořádně důležitou věc: na to, jak dítě přemýšlí o příčinách toho, co se mu v životě děje.
Jinými slovy, zda věří, že výsledky jeho jednání může ovlivnit především ono samo, nebo zda je považuje za důsledek okolností, náhody, osudu či rozhodnutí jiných lidí. Odborně se tomu říká místo kontroly (locus of control). A jeho vnitřní podoba, tedy vnitřní místo kontroly, může být jedním z nejcennějších psychologických vybavení, které si člověk odnese z dětství.
Vnitřní a vnější místo kontroly: Kdo vlastně řídí náš život?
Lidé se totiž liší v tom, nakolik očekávají, že výsledky jejich jednání závisejí na jejich vlastním chování, schopnostech a úsilí, nebo na vnějších okolnostech, které sami ovlivnit nemohou.
Dítě s převážně vnitřním místem kontroly si například po špatné známce řekne: „Měl jsem se na písemku lépe připravit. Příště to zkusím jinak.“ Dítě s převážně vnějším místem kontroly může reagovat: „Učitelka mě nemá ráda. Písemka byla nespravedlivá a stejně se to nedalo naučit.“
Obě děti přitom mohou mít pravdu. Učitelka skutečně mohla být nespravedlivá a písemka mohla být obtížná. Rozdíl je v tom, kam zaměří pozornost. První dítě hledá něco, co může příště udělat jinak. Druhé se soustředí na okolnosti, které mu brání uspět.
Vnitřní místo kontroly tedy není přesvědčení, že můžeme ovládat všechno. To by byla spíše iluze všemohoucnosti, která by se v běžném životě rychle střetla s realitou. Znamená spíše přesvědčení, že naše vlastní jednání má smysl a že i v nepříznivých podmínkách zpravidla existuje něco, co můžeme ovlivnit.
Člověk s vnitřním místem kontroly nemusí být nutně optimista. Může si dobře uvědomovat překážky a omezení. Jen se kvůli nim automaticky nevzdává.
Jak se z dítěte stává člověk, který se nevzdává
Proč je to tak důležité? Protože toto přesvědčení ovlivňuje způsob, jakým člověk přistupuje k učení, práci, vztahům i životním problémům.
Dítě, které věří, že jeho úsilí může něco změnit, má větší důvod se učit, zkoušet nové věci a vytrvat i tehdy, když se mu napoprvé nedaří. Neúspěch pro něj nemusí být důkazem vlastní neschopnosti, ale informací, že dosavadní postup nebyl správný.
V dospělosti se stejný mechanismus projevuje například v pracovním životě. Člověk s vnitřním místem kontroly má větší tendenci přemýšlet, jak zlepšit své schopnosti, hledat nové příležitosti, přijímat odpovědnost a aktivně řešit problémy. Když se mu něco nepovede, nemusí automaticky obviňovat šéfa, kolegy, ekonomickou situaci nebo nepřízeň osudu. Neznamená to, že okolnosti ignoruje. Jen se u nich nezastaví.
Naopak výrazně vnější orientace může vést k pocitu bezmoci, pasivitě a naučenému očekávání, že o důležitých věcech rozhodují jiní. Proč se snažit, když stejně záleží na známostech, štěstí, penězích nebo správném původu?
Výzkumy dlouhodobě nacházejí souvislosti mezi vnitřním místem kontroly, školním výkonem, vytrvalostí a různými ukazateli životní úspěšnosti. A zajímavé jsou i poznatky o výchově, které ukazují, jak výchovný styl souvisí s lepšími školními výsledky, sebeovládáním a životní spokojeností dětí.
Neznamená to samozřejmě, že rodičovská výchova sama o sobě je všemocná. Do hry vstupují vrozené předpoklady, sociální prostředí, ekonomické podmínky i kvalita vzdělávání. Přesto se opakovaně ukazuje, že způsob, jakým rodiče s dětmi zacházejí, není jen otázkou příjemné rodinné atmosféry. Může mít dlouhodobé důsledky pro jejich psychologické vybavení.
Co tedy mají rodiče dělat?
Dobrou zprávou je, že k tomu není zapotřebí žádná speciální výchovná metoda, drahý kurz ani každodenní motivační proslov. Důležitější je způsob, jakým rodiče reagují na běžné situace.
Především by měli dětem umožnit zažívat přirozené důsledky vlastního jednání. Když si dítě zapomene připravit věci do školy, není vždy nutné zachraňovat situaci nočním pátráním po zapomenutém sešitě. Někdy je užitečnější nechat ho pocítit důsledek a následně společně přemýšlet, jak tomu příště předejít.
Důležité je také oceňovat úsilí, strategii a pokrok, nikoli pouze výsledek. Místo „Ty jsi ale génius!“ je mnohem užitečnější říci: „Vidím, že ses na tom opravdu napracoval a našel jsi lepší způsob, jak to vyřešit.“ První výrok může dítě přesvědčit, že úspěch je otázkou vrozeného talentu. Druhý mu ukazuje, že na výsledku má podíl jeho vlastní činnost.
Rodiče by rovněž měli dětem přiměřeně věku dávat možnost rozhodovat. Co si obléknou, jak si zorganizují čas, jak vyřeší menší konflikt s kamarádem nebo jak se připraví na školní úkol. Samozřejmě s rozumnými hranicemi. Dítě nepotřebuje rozhodovat o tom, zda se bude chodit do školy, ale může se rozhodnout, zda si úkol napíše před večeří, nebo po ní.
A možná nejdůležitější je, aby rodiče sami šli příkladem. Jestliže dítě každý den poslouchá, že za všechny problémy mohou politici, zaměstnavatelé, sousedé, počasí a neschopní úředníci, těžko od něj můžeme očekávat, že si vytvoří silné přesvědčení o vlastní odpovědnosti. Rodič, který dokáže říci „Tohle jsem nezvládl, příště to udělám jinak“, předává dítěti možná cennější lekci než desítky výchovných pouček.
To ovšem neznamená, že máme děti učit, aby si za všechno mohly samy. Když se dítě stane obětí šikany, nespravedlnosti nebo diskriminace, rozhodně není vhodné vysvětlovat mu, že si za to může svou nedostatečnou snahou. Vnitřní místo kontroly musí být spojeno s realistickým rozlišováním toho, co ovlivnit můžeme a co nikoli. Jinak bychom místo odpovědnosti pěstovali zbytečné sebeobviňování.
A co z toho plyne pro dospělé? Třeba i pro politiku?
Tady se dostáváme k zajímavé otázce. Může mít způsob, jakým člověk vnímá kontrolu nad vlastním životem, nějakou souvislost s jeho politickými postoji?
Výzkumy politické psychologie naznačují, že určité souvislosti skutečně existují. Konzervativnější lidé například v některých studiích častěji zdůrazňují osobní odpovědnost, vlastní úsilí a individuální příčiny úspěchu či neúspěchu. Liberálněji orientovaní lidé naopak častěji připisují význam podmínkám, sociálním nerovnostem a vlivu prostředí.
Nelze z toho jednoznačně vyvozovat, že člověk s vnitřním místem kontroly musí být konzervativec a člověk s vnějším místem kontroly liberál. Politické postoje jsou mnohem složitější a ovlivňují je také hodnoty, vzdělání, zkušenosti, sociální prostředí a řada dalších psychologických faktorů.
Přesto je tu jeden zajímavý rozdíl. Člověk, který věří, že jeho jednání může měnit svět kolem něj, bude pravděpodobně ochotnější nejen pracovat na vlastním úspěchu, ale také se zapojovat do veřejného života. Může volit, angažovat se v občanských aktivitách, založit spolek nebo se pokusit změnit něco, co mu vadí.
Člověk přesvědčený, že o všem rozhodují mocní, peníze a zákulisní dohody, může naopak snadněji rezignovat. Anebo se přiklonit k politikovi, který mu slíbí, že všechno vyřeší za něj. To už je ovšem spíše zajímavá hypotéza než jednoznačně prokázaný psychologický zákon.
Nejlepší výchova není ta, která dětem odstraní překážky
Rodiče samozřejmě nemohou svým dětem zajistit úspěšný život. Nemohou jim slíbit zdraví, štěstí, dobré zaměstnání ani to, že nepotkají nespravedlivé lidi a nepříznivé okolnosti. Mohou jim ale pomoci vytvořit přesvědčení, že jejich vlastní jednání má význam.
A možná právě to je jedna z nejdůležitějších věcí, které mohou předat. Neučit děti, že svět je spravedlivý, protože není. Ani že všechno zvládnou, protože nezvládnou. Učit je ale, že mezi tím, co se jim v životě stane, a tím, jak na to zareagují, existuje prostor pro jejich vlastní rozhodnutí.
Dítě, které si tuto zkušenost odnese do dospělosti, nemusí být vždy nejchytřejší, nejbohatší ani nejúspěšnější. Má však větší šanci, že se nestane pouhým divákem vlastního života. A to je možná důležitější než další jednička na vysvědčení.
Doporučená literatura a zdroje
1. Rotter, J. B. (1966): Generalized Expectancies for Internal versus External Control of Reinforcement. Základní teoretická práce, která položila základy konceptu místa kontroly.
2. Nowicki, S. et al. (2018): Early Home-Life Antecedents of Children’s Locus of Control. Výzkum toho, jak rodinné prostředí a rodičovské chování ovlivňují utváření místa kontroly u dětí.
3. Breitkopf, L. et al. (2026): Nurturing the Future: How Positive Parenting Is Related to Children's Skills and Well-Being. Velmi zajímavá nová studie o souvislostech pozitivní výchovy s vnitřním místem kontroly, sebeovládáním, školními výsledky a životní spokojeností.
4. Clarkson, J. J. et al. (2015): The Self-Control Consequences of Political Ideology. Studie zkoumající vztah mezi politickou orientací, přesvědčením o svobodné vůli a sebekontrolou.
