Článek
Jdete ráno na autobus, v uších vám hraje melancholický soundtrack z vašeho oblíbeného seriálu, za oknem autobusu padá podzimní listí a vy se zasněně díváte do dálky. V tu chvíli nejste jen unavený účetní z Prahy. Jste tragický hrdina na osudové křižovatce: vítejte ve svém oscarovém filmu.
Moderní psychologie a internetový slovník mají pro tento pocit poměrně přiléhavý název: Main Character Syndrome neboli syndrom hlavní postavy.
V malých dávkách jde o docela neškodný a příjemný únik z šedivé reality. Problém nastává ve chvíli, kdy svému vlastnímu filmu uvěříte natolik, že lidi kolem sebe přestanete brát jako skutečné bytosti a začnete je vnímat jen jako kompars, který má dotvářet váš poutavý a dramatický příběh.
Kameraman v naší hlavě: Co dělá syndrom hlavní postavy s našimi vztahy
Syndrom hlavní postavy je fenomén, který nevznikl ve vzduchoprázdnu: vykrmily ho sociální sítě. Když si dnes dáte kávu, nestačí ji jen vypít. Musíte ji vyfotit pod správným úhlem, přidat popisek o „pomalém ránu“ a sledovat, kolik diváků vám zatleská. Náš vnitřní svět se tak postupně mění v nekonečnou reality show, ve které neustále sledujeme sami sebe očima neviditelného publika.
Z psychologického hlediska jde o extrémní formu takzvaného efektu reflektoru. Náš mozek podléhá klamu, že se celý vesmír točí kolem nás a že každý kolemjdoucí detailně analyzuje náš účes, naše drama i naše ranní latté. Ve skutečnosti mají ostatní plnou hlavu svých vlastních scénářů a vašeho filmu si sotva všimnou.
Když partner dostane jen vedlejší roli
Pokud se syndrom hlavní postavy rozjede naplno, začne tiše likvidovat naše skutečné vztahy. Vztah dvou dospělých lidí totiž vyžaduje empatii, kompromisy a občas i obyčejnou, nefotogenickou nudu.
„Hlavní postava“ ale nudu nesnáší. Potřebuje zápletku, obdiv a potlesk. Partner, kamarád nebo kolega pak v jejích očích ztrácí právo na vlastní špatnou náladu nebo odlišný názor. Jakmile neplní roli obdivovatele nebo zachránce, stává se v lepším případě nudnou rekvizitou, v horším případě padouchem, kterého je třeba ze scénáře vyškrtnout. Ztrácíme tak schopnost obyčejně naslouchat, protože v duchu už vymýšlíme, jak celou situaci odvyprávíme večer na sítích.
Jak sestoupit z filmového plátna zpět na zem?
Být občas hvězdou vlastního dne je v pořádku. Je ale zdravé občas vypnout kamery a vrátit se do reálného světa, kde neexistují titulky ani střih. Jak na to:
- Zajímejte se o cizí scénáře: Při příštím rozhovoru s přítelem zkuste nemluvit o sobě a ptejte se jen na něj. Zjistíte, že i vedlejší postavy mají nečekaně hluboké příběhy.
- Nechte zážitky bez záznamu: Zkuste prožít krásný západ slunce nebo dobrou večeři, aniž byste vytáhli telefon. Zážitky, které nikdo neviděl, se kupodivu stále počítají.
- Přijměte svou obyčejnost: Uvědomit si, že nejsme středobodem vesmíru, není urážka, ale obrovská úleva. Nikdo vás nesleduje, takže nemusíte pořád podávat herecký výkon.
Skutečný život totiž není film, který má vypadat dobře na obrazovce. Je to příběh, ve kterém jde hlavně o to, jak se v něm cítíte vy i lidé vedle vás, když zhasnou reflektory.
Použité a doporučené zdroje:
- Gilovich, T., Medvec, V. H., & Savitsky, K. (2000). The spotlight effect in social judgment: An egocentric bias in estimates of the salience of one's own actions and appearance. Journal of Personality and Social Psychology. (Klíčová studie popisující tzv. efekt reflektoru, tedy klamný pocit, že nás okolí neustále sleduje).
- Twenge, J. M., & Campbell, W. K. (2009). The Narcissism Epidemic: Living in the Age of Entitlement. Free Press. (Kniha rozebírající růst egocentrismu a potřeby obdivu v moderní kultuře a digitálním prostředí).
- Goffman, E. (1956). The Presentation of Self in Everyday Life (v češtině vyšlo jako Všichni hrajeme divadlo, Nakladatelství Studia Ypsilon, 2018). (Sociologická klasika vysvětlující, jak lidé v běžném životě stylizují své chování jako herci na jevišti).
