Článek
Morava 13. století je ve znamení tatarského vpádu a plundrování země. Alespoň v historických záznamech a kronikách. Roku 1241 vtrhli do země Tataři, vypalovali vesnice, ničili kláštery a vraždili obyvatele. Moravané se jim statečně bránili, na Hostýně dokonce pomohla Panna Maria a u Olomouce nakonec nepřátelské vojsko porazil Jaroslav ze Šternberka. Ten měl dokonce vlastní rukou zabít tatarského velitele.
Takový příběh se vyprávěl po staletí. Najdeme jej ve starých kronikách, vlastivědných knihách i pověstech. Jenže záznamy a pověsti jsou jedna věc, skutečné důkazy z věrohodných zdrojů zase věc jiná. Existence tatarských vojsk je historicky prokázaná, ale slavné vítězství Jaromíra ze Šternberka nad nimi je pravděpodobně vymyšlené.
Druhý mongolský chán Ögedej, za jehož panování podnikli Mongolové invazi do východní a střední Evropy
Především oni Tataři žádnými Tatary nebyli. Šlo o vojska Mongolské říše, která ve 13. století ovládla obrovská území Asie a pronikla až do Evropy. Evropané jim běžně říkali Tataři. Toto univerzální označení přejali od Rusů, kteří s mongolskými hordami už měli, co dočinění. Řecké slovo „tartaros“ znamená peklo. V roce 1240 vyplenili hordy Kyjev a jako hejna kobylek táhli dál na západ. Padla Sandoměř i Krakov, Slezsko bylo nadohled.
U Lehnice se střetlo polské rytířstvo vedené vratislavským knížetem Jindřichem Pobožným s nepřítelem. Zprávu o bitvě popsal Dalimil ve své kronice a už on uvádí mylné informace. K bitvě nedošlo v roce 1232, jak uvádí, ale v roce 1241. Na pomoc spěchal Jindřichovi jeho švagr český král Václav I. Pokud by dorazil včas, bitva by zřejmě skončila jinak. Jeho vojsko dorazilo pozdě.
Král Václav o události napsal: „Když Tataři byli v Polsku, my s vojskem svým tak jsme již blízcí byli vévody Jindřicha, že ten den po jeho pádu mohli jsme doraziti k němu; on ale, bohužel, nás o radu ani pomoc nepožádav, dal se s nimi do boje, v němž žalostivě zahynul. My pak to zvěděvše, vytáhli jsme do krajiny polských válečně, chtěje nazítří s boží pomocí nad nimi učiniti pomstu; ale oni, poznavše úmysl náš, dali se na útěk…“
„…bohužel, nás o radu ani pomoc nepožádav…“ to jsou slova, která by mohla zdůvodnit ono jednodenní zpoždění. Hrdost a pýcha na obou stranách. Jedna strana čeká až bude požádána, druhá se neskloní a nepožádá. V bitvě zahynula většina knížecího vojska včetně vratislavského knížete Jindřicha. Jeho uťatou hlavu naraženou na dlouhém kopí vezli Mongolové v čele své jízdy.
Český král zabránil postupu Mongolů do Kladska a obrátil své vojsko na západ, protože musel chránit západní hranici království. Další vojenské nebezpečí hrozilo z Míšně. Tady se zřejmě zrodila legenda o chrabrém králi Václavovi, který rozhodujícím vítězstvím zachránil Evropu před zkázou.
Po vítězství u Lehnice se část mongolského vojska přesouvala na jih, aby se spojila s hlavními silami v Uhrách. Právě při tomto přesunu prošla moravským územím. A tady se začíná rodit legenda. Neví se přesně, kudy Mongolové táhli, kolik jich bylo ani jaké škody způsobili. Někteří historikové předpokládají postup přes severní a střední Moravu, jiní považují za pravděpodobnější cestu přes Opavsko a Jablunkovský průsmyk.
Podstatné je, že Mongolové museli postupovat co nejrychleji směrem k Uhrám. Že by se na Moravě zdržovali dobýváním měst a hradů je velice nepravděpodobné. Na takové aktivity neměli v roce 1241 čas. Zemřel totiž jejich velký chán Ögedej (Ogodaj) a podle tradice se po smrti vůdce musely shromáždit všechny významné kmeny, aby vybraly nového chána. Což zastavilo jejich postup dál na západ a rychlé stažení na jih.
Mongolové s hlavou Jindřicha Pobožného v bitvě u Lehnice
Vpád Mongolů tedy skončil stejně rychle jako začal. V Uhrách se jejich vojska spojila s jinými oddíly chána Bátúa. Ještě svedly pár nevýznamných šarvátek a začátkem roku 1242 zmizely na východě. Kromě úmrtí Čingischánova nástupce Ogodaje byl důvodem kvapného ústupu i intriky na dvoře velkého chána. Bátú měl velké šance na zvolení chánem a takou příležitost si nenechal ujít. V tu chvíli mu Morava mohla být zcela ukradená.
Jejich průjezd zemí zcela jistě nebyl mírumilovný. Mongolská vojska byla známá krutostí a při svých taženích běžně drancovala. Mohla tedy vypálit vesnice, pobít obyvatele nebo odvést zajatce. Jenže mezi možností, že na relativně malém území došlo k násilí, a tvrzením, že Tataři vyvraždili a zpustošili celou Moravu, je obrovský rozdíl.
Roku 1253, tedy dvanáct let po mongolském vpádu, napadl Moravu uherský král Béla IV. Jeho vojsko obléhalo Olomouc a plenilo okolní krajinu. V uherské armádě bojovali také Kumáni, kočovní válečníci z východoevropských stepí. Svým způsobem boje i vzhledem připomínající Mongoly.
A právě zde je možná zakopaný pes historie. Pozdější kronikáři spojili dvě různé události. Průchod Mongolů roku 1241 a skutečné boje s uherským vojskem roku 1253. Tak vznikl příběh, v němž Tataři nejen prošli Moravou, ale také obléhali Olomouc, u které byli poraženi.
Podle tradičního vyprávění velel Jaroslav ze Šternberka moravským obráncům a u Olomouce dosáhl slavného vítězství nad Tatary. Za své zásluhy měl získat rozsáhlé majetky a založit hrad Šternberk.
Problém je, že žádný spolehlivý soudobý pramen takového vítěze nezná. Nejstarší kroniky sice obsahují zmínky o bojích s Tatary a o zabití jejich velitele, ale slavného Jaroslava v nich nenajdeme. Jeho postava se v této podobě objevuje až v pozdějších vyprávěních. Jméno Jaroslav uvádí v 16. století kronikář Václav Hájek z Libočan, který byl známý pohádkář a jeho Kronika je snůška polopravd a výmyslů.
Šternberkové byli skutečným významným šlechtickým rodem. Historicky doložený je například Zdeslav ze Šternberka, spojený se vznikem moravského hradu Šternberka. Ale doklad, že Jaroslav ze Šternberka roku 1241 porazil mongolské vojsko, chybí.
Ve středověku nebylo neobvyklé, že významné šlechtické rody zdůrazňovaly slavné činy svých předků. Představa hrdiny, který zachránil Moravu před obávanými Tatary, mohla rodu Šternberků přinést značnou prestiž. A tak se z neurčité zprávy o bojích postupně stal příběh konkrétního šlechtice, jehož vítězství se mělo navždy zapsat do dějin.
Jindřich Pobožný na středověké iluminaci
Podobné pochybnosti vyvolává i známá hostýnská legenda. Podle ní se obyvatelé okolních vesnic ukryli před Tatary na hoře Hostýn. Nepřátelé je obklíčili a obráncům začala docházet voda. Zoufalí lidé se modlili k Panně Marii. Na její přímluvu vytryskl pramen a následná bouře zahnala tatarské vojsko.
Tento příběh se stal základem významné poutní tradice, která na Hostýně žije dodnes. Jenže historické důkazy o takové bitvě nejsou. Žádný spolehlivý soudobý záznam nepotvrzuje, že by Mongolové roku 1241 Hostýn obléhali nebo že by se tam odehrál významný vojenský střet.
Známá podoba legendy se rozvíjela především v pozdějších staletích, zejména v barokní době. Tehdy Moravu znovu ohrožovaly nájezdy z východu a vyprávění o zázračné záchraně před dávnými Tatary získávalo nový význam. Hostýnská legenda tedy patří spíše do dějin víry a lidové paměti než mezi prokázané vojenské události.
V mnoha moravských obcích se dodnes traduje, že je roku 1241 vypálili Tataři. Podobná tvrzení nacházíme také v dějinách klášterů. Jenže nejstarší zpráva o tatarském zničení pochází až z doby o několik století pozdější.
Zkáza kláštera Hradisko u Olomouce bývala spojována s Mongoly. Toto připsání však není doloženo soudobým svědectvím z roku 1241. Klášter mohl být skutečně poničen, ale to ale ještě nedokazuje, že jej zničili právě Mongolové.
Morava během staletí zažila řadu válek a nájezdů. Kromě uherského vpádu roku 1253 také pozdější konflikty, které mohly způsobit značné škody. Pokud kronikář v 16. století napsal, že nějakou vesnici vypálili Tataři roku 1241, s největší pravděpodobností zapisoval pouze místní pověst?
Mozaikový obraz Panny Marie Svatohostýnské
Významně k pověsti o bitvě s Tatary přispěl Rukopis královédvorský, objevený roku 1817. Obsahoval báseň Jaroslav, která slavné vítězství nad Tatary líčila jako velký národní čin. Jenže Rukopis královédvorský byl později rozpoznán jako novodobé falzum.
Historicky se dá doložit, že na jaře roku 1241 Mongolové pronikli do střední Evropy. Po vítězství u Lehnice se část jejich vojska přesouvala k Uhrám a velmi pravděpodobně při tom zasáhla také Moravu. Je velmi pravděpodobné, že při průchodu vypalovali osady a zabíjeli obyvatele. Ale nejsou důkazy o tom, že by zničili téměř celou Moravu. Dokonce není ani věrohodný doklad o velké bitvě u Olomouce roku 1241. O dvanáct let později se ovšem o Olomouc skutečně bojovalo, tentokrát s uherským vojskem.
A tak zatímco Mongolové Moravou pravděpodobně jen rychle prošli, jejich legendární porážka zde zůstala žít dalších sedm set let.
Zdroje:
František Adámek Tataři na Moravě, Nakladatelství Neklan 1999
