Článek
„Kultúra,“ říkal bývalý fyzikář, „to néni jenom fotbál nebo te zábavy v sobotu večír. To só divadla, muzeja, koncerty, fčesko totok je kultúra.“
Nikdo proti tomu nic nenamítal, protože každá akce, která znamená, že budeme jinde než ve škole, je vítaná. Bylo jasné, že centrem kultury je pro nás metropole Brno, kde už někteří byli, majíce tam tetičky a strýce, kteří opustili rodnou ves a následovali výhody velkoměsta.
Bylo jaro, všechno kvetlo, začátek června a školská kulturní komise pod vedením soudružky Vávrové, dříve Steinerové a ještě dříve Sopouchové, rozhodla, že jako první to bude návštěva divadla. Češtinářka Vávrová byla už asi rok háklivá na oslovení „soudružko“ a důsledně vyžadovala oslovení paní. Byla to několikrát vdaná a rozvedená Brňanka, žena velkého světa, která jako první přišla do školy v obtažených kalhotách do zvonu. Vzbudila tím rozruch hlavně ve vyšších ročnících, kde si mnozí chlapci poprvé všimli obtaženého dámského pozadí, v jejím případě i popředí. Při každodenním čekání na odpolední autobus si na zastávce musela vyslechnout množství špatně skrývaných narážek od místních mužů, kteří v době, kdy paní učitelka čekala na spoj do Brna, nápadně dlouho setrvávali na zastávce, aniž by někam jeli.
„Navštívíme odpolední divadelní představení pro děti nesoucí název Žvanivý slimejš,“ oznámila naší třídě spisovnou češtinou, která kromě obtažených kalhot byla dalším zdrojem skrývaného posměchu. „Kdo z vás byl již v divadle“? Optala se naivně.
Přihlásil se Lepček, který byl sice ducha mdlého, ale chodil do kina ve Dvoře na úplně všechno. „Sóško, já sem viděl minulé tédeň Poklad na stříbrném jezeře.“
„Tak za prvé, nejsem u tebe žádná sóška. Ty jsi snad ve straně?“ Hlas se jí začínal chvět rozčilením. „Já su paní učitelka, si to už do prdele zapamatuj.“ Tady jí to trochu ujelo, ale jako všechny učitelky toho měla až nad hlavu. Což jsem samozřejmě pochopil o mnoho let později.
Přišel den „D“ a v určitou dobu jsme se shromáždili na náměstí, kam měl v jednu hodinu přijet autobus, co nás odveze do brněnského divadla na „Žvanivého slimejše“. Asi za dvacet minut se autobus objevil. Sjížděl z kopce řízený kvartálním alkoholikem Hrubešem. Podle krvavých očí řidiče a čpícího odéru tabáku s alkoholem, který vystoupil zároveň s ním, bylo jasné, jak strávil noc.
Nahrnuli jsme se dovnitř v pár vteřinách, třídní grázlíci a známé firmy samozřejmě dozadu, na dlouhé sedadlo pro pět osob. Učitelka Železná zvaná Bomba pro svoji hmotnost i tvar nás několikrát přepočítala a vedoucí zájezdu Vávrová se usadila na motoru autobusu, který potažený hnědou koženkou vydával příjemné teplo.
„Déte si bacha paninko ať si nespálíte řiť,“ pravil otcovsky Hrubeš a na pleši mu vyrazily kapky potu. Možná vzrušením nebo kocovinou. Ta ho opovržlivě sjela pohledem, který metal blesky jenom zahřmít. Raději se nasoukal za obrovský volant, s čímž měl díky svému pupku menší problém. Chvíli týral spojku, motor řval, a když jsme se rozjeli, paní učitelka oznámila, že nás seznámí s dějem divadelního představení.
Jelikož si z její řeči nepamatuji ani slovo, dovolil jsem si použít padesát pět let poté Wikipedii:
Rámec opery tvoří vyprávění o rybáři Kičibejovi a jeho ženě Saišo, která svého muže neustále jen hubuje. Na scéně se ale brzo objevuje Slimejš, který má poslání získat pro mořského krále opičí játra. Vzhledem k jeho hlouposti a upovídanosti však nad ním nakonec opice vyzrají. V závěru tak mohou zpívat: „Milý pane Slimejši, příště buďte chytřejší.“
Pokud by chtěl někdo znát podrobnější popis, uvádím ho v příloze. Ale je to taková síla, že i více než půl století po návštěvě onoho představení z něj mám noční můry, denní běsy a z hlavy už to nikdy nedostanu.
Pokračování příště…
Během hodinové cesty do města někteří spolužáci při této slavnostní příležitosti vytáhli placatice s domácí samohonkou, kterou doma tajně slili. Začala obíhat bakelitová víčka naplněná průhlednou tekutinou, chlapci se nenápadně nakláněli k děvčatům a na kraji Brna už většině svítila očka jako lucerny.
Před divadlem, poté co jsme opustili autobus, se už několik spolužáků povážlivě motalo a zcela bez ostychu se lepili na některé svolné spolužačky. Koch, zelený jako nezralá švestka, potupně vrhl na zadní kolo a učitelka Bomba se marně snažila spočítat stále se pohybující žactvo. To Vávrová dělala, že k nám vůbec nepatří a opodál obracela oči v sloup. Její vypasovaný zadek a klín v bělostných kalhotách už nikoho nezajímal. Hvězdou odpoledne se ještě na chodníku stala předčasně vyvinutá řezníkova dcera Soňa. Nebyla upejpavá a očividně zneužívala podnapilosti spolužáků, kteří se kolem ní vinuli jako psí víno.
Plánovanou prohlídku divadla s odborným výkladem češtinářka vynechala, protože jsme se vmísili mezi skupinky z jiných škol. I ostatní na tom byli podobně. Opilecké halekání nabíralo na intenzitě. V některých skupinách už byli hoši i dívky téměř vyspělí, zřejmě šlo o poslední, deváté ročníky. Soňa zmizela v jejich houfu a mezi nás se vloudily jiné starší dívky. Pohrdlivě nás sjížděly vlhnoucími zraky podmalovanými linkami. Byli jsme pro ně malé děti.
„Nesceš si štrngnót krávo,“ nabídnul dívce gentlemansky Brejla upatlanou placatici z poloviny prázdnou.
„Phe,“ ošklíbla se dotyčná. „Já piju jenom kupované,“ a odklátila se k sobě rovným.
„Hned to schové,“ přiřítila se Bomba. „Nebo ne dé mě to. Zabavuju a vrátím na koncu školního roku, dacane.“
Posmutnělý Brejla odevzdal lahev a díval se, kde stojí Holas, protože ten měl také jednu. Davem děcek se prodíral jakýsi divadelní zřízenec, který tleskal do dlaní a opakovaně volal: „Tož do sálu mládeži, do sálu.“
„Zde jsou vaše řady,“ ukazovala štítivě učitelka Vávrová z několika metrů, jakoby k nám nepatřila. Některým dalo docela práci trefit se mezi úzká sklápěcí sedadla. Dost dlouho trvalo, než se všechny třídy usadily, protože nastalo všelijaké stěhování hochů k děvčatům a naopak. Těch bylo méně, takže někteří hoši byli vytlačeni k okraji řady. Šťastlivci, kteří seděli před řezníkovou dcerou, se stále otáčeli, aby se mohli, ještě než zhasnou, pokochat pohledem na žlábek v hlubokém výstřihu Soni.
Když nastala tma, všichni se ztišili v napětí, co bude následovat. Jen několik alkoholických odříhnutí a závan slivovice narušily posvátné ticho kulturního stánku. Pak reflektor ozářil kousek jeviště, na které se přiloudal jakýsi blb v hnědých punčocháčích až do podpaží. Na hlavě měl čepici s tykadly a na hrbu přidělanou na kšandách ulitu z nějaké hmoty.
Všichni v hledišti se hurónsky rozřehtali a probudili tak i ty, co už usnuli v alkoholovém opojení. Ti začali hýkat, aniž by věděli proč, čehož využívali někteří hoši a zintenzívnili osahávání spolužaček.
Zkrátka návštěva divadla žádný kulturní skok alespoň v naší třídě neznamenala. Autobus řízený už střízlivým Hrubešem na náměstí vyplivnul tlupu pomačkaných, dezorientovaných a pozvracených žáků, kteří se trmáceli ke svým domovům. Bomba se nechala vysadit před barákem a při vystupování jí v tašce cinkalo několik zabavených placatic. A paní učitelka Vávrová raději zůstala v Brně, protože se nenápadně vytratila během představení.
I navzdory fiasku přislíbil pan ředitel Tyl, že příští školní rok zahájíme návštěvou Moravského zemského muzea a hotelové restaurace.
„To abe ste se naučili správnému stolování. A nebagrovali furť žlicó, jak nekde v maštali.“
Příloha:
Starý dobrák KICIBEJ má se svou ženou SAISOU jen trápeni. Dostává od ní neustále vyhubováno, že už nemůže pro stáři zastat všechnu domácí práci. Po jedné z takových domácích hádek potká KICIBEJE vznešený SLIMEJŠ. Honosí se sice svou mlčenlivostí, ale brzy KICIBEJOVI vyžvaní své tajné poslání: mořský král RIUGU jej vyslal do světa, aby odtud donesl opičí játra, vzácný lék na nemoc královské dcery OTAHINE. SLIMEJŠ sám ještě opici neviděl a KICIBEJ mu poradí, aby na ní počkal u pramene, kam zvířata chodí pít. Ukáže se však, že pramen má zázračnou moc. Sotva se v něm KICIBEJ omyje, omládne tak, že jej nepozná ani jeho SAISA. Povídavý SLIMEJŠ by jí rád všechno vyzvonil, ale KICIBEJ chce svou ženu vytrestat a prosí ho, aby jí tajemství omlazující vody neprozradil. SLIMEJŠ poslechne KICIBEJOVY rady a zdřímne si u pramene. Jeho podivná podoba snadno přivábí opice a jedna z nich, která si chce neznámé stvoření prohlédnout zblízka, doplatí na svou opičí zvědavost. Přiskřípne si své tlapky za SLIMEJŠůV krunýř a je tak uvězněna. SLIMEJŠ jí dokonce svým lichocením přemluví k tomu, že si dá sama svázat ruce a nohy, aby jí její průvodce mohl snáze odnést do mořské říše a ukázat jí tam všechny její poklady a zázraky. Zdálo by se tedy, že SLIMEJŠOVO poslání má nejlepší vyhlídky na úspěch, ale žvanivost domýšlivého povídálka vede k dalším komplikacím. SAISE, která dosud marně hledá svého KICIBEJE, prozradí SLIMEJŠ tajemství omlazujícího pramene a ona, dychtíc po omlazení, do něho skočí rovnýma nohama. A opici, kterou už má bezpečně připoutanou na svých zádech, vyžvaní útlocitný SLIMEJŠ všechno, co jí skutečně ve vodní říši čeká. Chytré opici však nedá velkou práci SLIMEJŠE přelstít. Namluví mu, že si nechala svá játra viset na stromě a SLIMEJŠ jí sám rozváže ruce i nohy, aby si pro ně mohla doběhnout. Ubohá oběť, která tak znova nabyla svobody, nemá ovšem nejmenší chuť vrátit se ke svému katu. K dovršení všeho se ještě vrací KICIBEJ a zjišťuje, že SAISU, jež zůstala v životodárném prameni příliš dlouho, proměnila zázračná voda v malé dítě. Rozzloben se sápe na SLIMEJŠE, který vše zavinil svou upovídaností, ale SAISA ho strhuje zpět. Žvanivý SLIMEJŠ se však potrestal již sám. A tak se oba mladí manzelé, omlazení, chystají k novému životu a naduty a užvaněný vyslanec mořského krále se vrací s nepořízenou do vodní říše.
