Článek
Naše děti nastupovaly do školy už velmi dávno. Aspoň nám to tak připadá. Dávno rovná se „před Covidem“. Syna potkal Covid ve třetí třídě, dceru v první. Ta to měla horší, protože nám zavřeli školu v okamžiku, kdy se začínali učit psát a chyběla nám ta osobní přítomnost učitelky, která by jí opravila úchop tužky a podobně. Ale o tom psát nechci.
Jak jsem slíbil v úvodu, chci psát o tom, kdy, jak a proč jsme koupili dětem jejich první telefon. Bydlíme na venkově a máme dost samostatné děti - téměř od začátku školní docházky chodí samy do školy i ze školy, chodí na kroužky, toulají se po kamarádech a od třetí třídy (syn od čtvrté, když nebyly zrovna lockdowny) chodí do hudebky a jezdí do krajského města na kroužky. Asi jsme divní rodiče a měli bychom okolo dětí létat jako helikoptéry, poskytovat jim mamataxi a mít je neustále na očích. Je prý to moderní. Jenže my z nich chceme mít samostatné jedince, kteří se umí spolehnout sami na sebe a kteří dokáží převzít sami za sebe odpovědnost. Proto jsme je vedli odmalička k tomu, aby uměly jezdit vlakem, autobusem, aby trefily po vsi, aby věděly, jak se zachovat v případě, že se ztratí, aby si dokázaly vyřídit průkazku na obědy, „měsíčák“ na autobus, aby si dokázaly dojet do města koupit sešity a obaly na knížky.
Protože se nám děti od první třídy takto „toulají“, chtěli jsme, aby měly telefon - přeci jen je jednodušší jim zavolat, kde jsou, než je nahánět po okolí. Úplně nám v tom nevychází vstříc školní řád, který dětem zakazuje nejen telefon ve škole používat, ale i ho mít u sebe. Jenže jim čas od času potřebujeme dát vědět, že nemají rovnou po škole jet do města na trénink, protože trénink odpadá a podobně. Stejně tak bychom byli rádi, aby měly možnost nám zavolat, když jim nebude dobře, nebo se stane cokoliv mimořádného. Máme tedy důvod, aby měly telefon u sebe a mít jej prostě budou. Navštívili jsme proto ředitelku a dohodli se - musí mít ve škole vypnuté zvonění a nesmí jej mít v ruce při vyučování. A nám stačí, když se o přestávce nebo před obědem podívají, zda jsme jim nepsali SMS.
Od začátku jsme přemýšleli, jaký telefon dětem pořídit. Nakonec jsme zvolili kombinaci - mají tlačítkový telefon nejmenované značky, začínající písmenem „N“. V něm mají SIM kartu a z něj mohou volat. To je ten přístroj, který nosí všude s sebou (i do školy) a na který se jim dovoláme. Má několik výhod:
- Všude se vejde,
- vydrží nabitý týden,
- stojí kolem 500 korun, takže když jej rozbijí, nebo ztratí, není to žádná tragédie,
- nemachrují s ním před spolužáky,
- nehrají na něm pod lavicí hry,
- když jdou ven, nemají tendence sedět někde za rohem a čumákovat do displeje,
- nemají on-line sdílení polohy, takže je nemůžeme „šmírovat“ na každém kroku - mně by se to jako dítěti také nelíbilo.
Protože ale potřebují (podle nich dokonce s životní důležitostí) komunikovat se spolužáky přes třídní WhatsApp, sdílet fotky, hrát on-line hry a dělat spoustu dalších online nezbytností, došli jsme i k nutnosti mít smartphone. Každý z nich tedy ve čtvrté třídě dostal i svůj chytrý telefon. V něm ale nemají SIM ani data. Mají ho „na doma“ s přístupem k WiFi. Mohou si ho brát i ven, aby se mohli fotit a natáčet, ale sdílet to mohou až doma na WiFi. Plánujeme, že to takto budou mít až do deváté třídy.
Na telefon jsme nainstalovali Family Link, takže dokážeme sledovat a řídit:
- kolik na něm tráví času,
- jaké aplikace stahují,
- nastavovat přístup k webu, aby například nekoukali na „stránky pro dospělé“,
- nastavit omezení na 2 hodiny denně a přidat několik aplikací (mapy, WhatsApp, výukové aplikace na angličtinu, ladičku a metronom), které mohou používat neomezeně,
- nastavili jsme časy, kdy mohou telefon používat - v pracovní dny od návratu ze školy do 21 hodin, o víkendu od rána do desíti večer, ale pořád s omezením na ty dvě hodiny,
- můžeme telefon jednoduše zamknout, když mají „zaracha“.
Netráví tedy celé dny na TikToku, YouTube, nebo hraním her a zbývá jim čas na další volnočasové aktivity - lezení po stromech, chytání ryb, ježdění po vsi s kamarády, modelaření a podobně.
Myslím si, že takto nastavený systém je v našem případě ideální. Hlavně proto, že i děti vědí, jaká jsou pravidla a hranice a mohou s nimi dopředu počítat. Odpadají denní hádky, zda mají telefon odložit a dohadování o tom, že „ho mají jen chvíli“.
My jsme svůj systém a pravidla našli. A jak to máte vy?
