Článek
Přečetl jsem si článek autorky Mamynky, která se primárně „obouvala“ do lidí, kteří neotevírají Třem králům a nazvala je sraby. Na můj vkus tento přístup dalece překračuje hranice. Ona tedy Mamynka má zřejmě patologickou potřebu se neustále do někoho „obouvat“ - do jiných „mamynek“, do seniorů, do dětí v restaruaci… Proto bych rád přidal svůj pohled.
Tříkrálovou sbírku v naší obci koordinuji již několik let a stejně dlouho také doprovázím koledníky. Všichni to děláme dobrovolně, bez nátlaku a bez nároku na odměnu. To, že naše škola odmění děti pochvalou a že se Diecézní charita pokouší získat pro děti nějakou odměnu od sponzorů (volné vstupenky do zoo, nebo do divadla na dětské představení), je samozřejmě příjemné, ale ne nutné - nikdy nevíme dopředu, zda se něco takového povede zajistit. Proč tedy vlastně chodíme? Protože věříme tomu, že děláme dobrou věc. A já také proto, abych se seznámil s lidmi ze vsi a potkal se se známými. Děti se také těší, že půjdou koledovat ke spolužákům a kamarádům. Opravdu v tom není nic víc. Peníze pro nás koledníky nejsou „až na prvním místě“.
A teď tedy k tomu hlavnímu - nikdo NENÍ srab jen proto, že neotevře. Otevřít koledníkům NENÍ ničí povinnost, NIKDO nemá povinnost přispívat. Také není naším úkolem hodnotit, kdo a kolik přispěl. Samozřejmě vidíme, co nám lidi hází do kasičky. Někdy pár drobných, někdy třeba dvoutisícovou bankovku. Někdy nějaká ta mlska pro děti. Je to každého věc a my jsme rádi za každý dům, kde nám lidé otevřou.
Během našeho putování narážíme na různé překážky:
- Někteří lidé vůbec nemají zvonek. My se nevtíráme, nechodíme na dvůr a neboucháme na dveře, nebo okna.
- Spousta lidí má dnes bezdrátové zvonky. Problém je, že často v mrazech nefunguje baterie v tlačítku a zvonek nezvoní. Opět platí to, co v předchozím případě.
- Když už zvoníme, zvoníme jedenkrát, nikdy ne opakovaně.
Po zazvonění čekáme, zda nám někdo otevře. Samozřejmě se stává, že lidé nejsou doma, nebo se jedná o chalupu, kde přes zimu nikdo nebydlí. Pokud dům vypadá obývaně, vždy dostatečně dlouho čekáme, zda nám někdo přijde otevřít. Některým lidem (například seniorům, nebo když někoho nechtěně vzbudíme po noční) to může trvat poměrně dlouho.
Část lidí, u kterých zazvoníme a kteří jsou doma, nám neotevře. Samozřejmě na to mají právo, o tom žádná. Už jsem napsal, že nikdo nemá povinnost přispět. Přesto by nám pomohlo, kdyby nám otevřeli a řekli jednoduše „my ne, díky“. Nebo kdyby zamávali skrz okno a dali najevo, že nemají zájem. Právě proto, že bychom nemuseli tak dlouho čekat u dveří, jestli někdo přijde. Většinou chodíme celý den - sedm až osm hodin. A jestli by nám to dokázalo ušetřit třeba hodinu, nebo dvě, určitě by nám to pomohlo. Ne, není to ničí povinnost a nikoho neodsuzuji za to, že nám neotevřel. Stejně jako není moje povinnost pustit před sebe v obchodě dělníka se třemi houskami a balíčkem salámu, aby nemusel zbytečně čekat, než si já odbavím velký nákup. Je to jen vzájemná vstřícnost. Nic víc v tom nehledejte. Rádi zazpíváme i lidem, kteří nechtějí přispět a nemáme problém jim napsat požehnání na dům - K+M+B+ nejsou Kašpar, Melichar a Baltazar, ale Kristus Mansionem Benedicat - Kristus požehnej tomuto domu. Neurazíme se, nebudeme se mračit.
Na závěr bych rád přidal pár zajímavých setkání:
- Máme ve vsi paní v seniorském věku, která nikdy nepřispěje penězi, protože nevěří, že skončí tam, kde by si představovala. Vždy na nás ale čeká s teplým čajem a cukrovím pro děti. Letos byla na návštěvě u sousedky a neotevřela nám. Potkala nás cestou zpátky a „museli“ jsme se vrátit, protože by nám „neodpustila“, kdybychom se u ní nezastavili. Je to vždy milé setkání.
- Zazvonili jsme u domku, který ani nevypadá, že by v něm mohl někdo bydlet. Přišel otevřít dědeček ve velmi obnošeném oblečení. Zazpívali jsme a pán z peněženky vylovil pár drobných s tím, že víc nemá. Dal je do kasičky s tím, že v úterý přijde důchod a do té doby ještě má co jíst. Bylo to velmi dojemné setkání pro mě i pro děti.
- Zazvonili jsme u domu. Otevřela nám paní, děti zazpívaly a požádaly o příspěvek. Paní se vydala dovnitř pro peněženku. V mezičase se otevřelo okno v obýváku a z něj na mě spiklenecky mrkal její manžel. Nesmí doma pít sám, má to od manželky zakázané. Tak mi hned podával frťana, aby tedy nepil sám. Než děti „vyřídily“ s paní příspěvek a požehnání na vratech, stihli jsme ještě dalšího do druhé nohy a pak ještě jednoho do té třetí.
- Zazvonili jsme v bytovce u jednoho z bytů. Slyšeli jsme, jak někdo jde ke dveřím. Děti se nadechly, dveře se otevřely, děti řekly „dobrý den“, paní odpověděla „do ...“ a dveře se zase zabouchly. Jak jsem již řekl - nikdo nemá povinnost přispět. Ale odpovědět na pozdrav mohla a slušně nás odmítnout mohla také.
Jak jste koledovali vy? A jak jste přijali koledníky, když zazvonili u vašich dveří?
