Článek
Vzájemné více než tisíc let trvající česko-německé potýkání, to nebyly jen kruté boje, ty ostatně tvořily je relativně krátký čas společných dějin. Převažovalo mírového soužití a často docházelo i k pragmatickému spojenectví. Tak tomu bylo též v 10. století, za panování knížat svatého Václava, Boleslava I. a Boleslava II. Pobožného. Pro všechny z nich byl klíčovou záležitostí vztah k nejmocnějšímu sousedovi - Východofranské respektive později Římské říši. Pojďme se tedy podívat, jak to tenkrát bylo.
Roku 919 byl východofranským králem, jak upozorňuje web zivotopis.panovnici.cz, zvolen saský vévoda Jindřich I. Ptáčník. Nastala otázka, jak se bude dále vyvíjet vztah českého knížectví k říši. Kníže Václav jistě neměl v úmyslu přenést přátelské vztahy, které ho vázaly k Bavorsku, na Sasko. Zbylé vazby knížectví na říši se začaly uvolňovat a Čechy se osamostatnily. To však nehodlali Jindřich s bavorským vévodou Arnulfem připustit.
Roku 929 vtrhla saská a bavorská vojska ze severu a jihozápadu do Čech. Útok nebyl očekáván, a tak pronikla celkem bez problémů až ku Praze. Václav si nepřál, aby jeho země byla vypleněná a vydrancovaná, a raději se podrobil. Výsledkem jednání bylo placení obvyklého tributu, jak o pár let později zaznamenal saský kronikář Widukind z Corvey. Podle Františka Palackého šlo prý o každoroční dávku ve výši 5 tisíc hřiven stříbra a 120 volů. Václavův vztah s Jindřichem byl nakonec téměř přátelský a ten českému vládci daroval ostatky svatého Víta. Pro ně pak nechal Václav vystavět na Pražském hradě rotundu (později katedrálu) svatého Víta.
římský král Jindřich I. Ptáčník
Tento přístup se nelíbil jeho mladšímu bratrovi Boleslavu I,, který ho pravděpodobně 28. září 935 nechal na svém hradě ve Staré Boleslavi zavraždit. Proto bývá také nazýván ukrutným.
Web biography.hiu.cas.cz upozorňuje na fakt, že kníže Boleslav I. se záhy po uchopení moci dostal do sporu s německým králem (936–973, od 962 císařem) Otou I., zřejmě proto, že neuznal jeho svrchovanost nad českým územím a odmítl mu platit zmíněný tribut.
Byla z toho válka, kdy Boleslav zůstal sice neporažen, a jeho vojsko dokonce několikrát plenilo sousední oblasti říše, pochopil však že v dlouhodobém horizontu nemůže nad silnějším nepřítelem zvítězit. Výsledkem byla v roce 950 kompromisní dohoda, která umožnila oběma stranám zachovat si tvář. Boleslav uznal Otovu svrchovanost a zavázal se platit císaři mírový tribut, ale udržel si do jisté míry samostatné postavení a volnou ruku při centralizaci správy v Čechách, založené na podmaňování území jiných rodů.
Českému knížeti se podařilo vytvořit silné a početné vojsko. Stal se Otovým spojencem, české a německé oddíly společně vyrazily proti Maďarům, které porazily 10.srpna 955 na řece Lechu v Bavorsku. V další bitvě, zřejmě ve stejném roce se samotné Boleslavovo vojsko vítězně střetlo s Maďary s největší pravděpodobností na jižní Moravě.
Bitva na Lechu v roce 955
Po jeho smrti pravděpodobně v roce 972 se stal českým knížetem jeho syn Boleslav II. Pobožný. Toto pojmenování si získal proto, že podporoval vznik církevních institucí, jak uvádí web panovnici.estranky.cz. V roce 973 bylo zřízeno pražské biskupství, které bylo podřízeno arcibiskupství v Mohuči. Pražské biskupství znamenalo pro českého panovníka větší váhu na mezinárodním politickém poli a také větší i politickou (ale hlavně církevní) nezávislost. Prvním biskupem se stal saský mnich Dětmar, druhým byl od roku 982 Vojtěch z rodu Slavníkovců.
Začátkem 70. let k založení prvního kláštera na našem území - u Sv. Jiří na Pražském hradě. Jeho první abatyší se stala druhá sestra knížete, Mlada. Za vlády Boleslava II. byl roku 993 také založen první mužský klášter v Čechách - benediktinský klášter v Břevnově. Těsně před svou smrtí založil ještě klášter sv. Jana na Ostrově u Davle.
Boleslav se opět dostat do konfliktu se sousední říší, ale nikoliv proto, že by s ní chtěl válčit, nýbrž proto, že začal aktivně zasahovat do jejich vnitřních záležitostí. A tak v letech 973-974, Boleslav podpořil bavorského vévodu Jindřicha II. Svárlivého proti císaři Otovi II. ve sporu o následnictví v říši, Otu neuznal, což způsobilo boje s ním a vzájemné vpády na území obou panovníků. Ti se ale nakonec usmířili. Po smrti Oty II. sice Boleslav podpořil Jindřicha II. Svárlivého ve sporu o následnictví v říši, později se však stal spojencem Oty III., syna Oty II. V roce 992 pak spojené české a říšské (německé) vojsko vedené Boleslavem II. a Otou III., vytáhlo do boje proti polabským Slovanům. To by nás nemělo překvapovat. Němci a Češi v té době už byli křesťany, proto se dali společně do boje proti pohanům, kterými byli polabští Slované. Křesťanství bylo silnějším poutem než nějaká slovanská vzájemnost, na kterou se tenkrát nehrálo ani v nejmenším. Pochybný a nebezpečný panslavismus je produktem daleko pozdější doby.
Historie není černobílá, mezi Čechy a Němci to sice v historii mnohokrát zajiskřilo, ale převažovaly doby pragmatického soužití prospěšného pro obě strany. Představy ve stylu hodní Češi – zlí Němci a samozřejmě i opačně jsou produktem zastydlého národovectví, které se naštěstí už daří překonávat.
Zdroje:
Dějiny Zemí Koruny české v datech, František Čapka, Nakladatelství Libri, Praha 1999
Dějiny Českých zemí, Jaroslav Pánek, Oldřich Tůma a kolektiv, Nakladatelství Karolinum, Praha 2018
