Článek
V den vypuknutí povstání, 5. května, jak je uvedeno na webu iDNES.cz, začal pražský rozhlas vysílat výzvy spojencům k okamžité pomoci. Tuto zprávu zaslechli i naši letci sloužící v RAF a ihned se chystali přiletět metropoli nad Vltavou na pomoc. Zvažovaly se různé možnosti, plánovaly trasy přeletů, připravovaly zásoby střeliva, paliva, náhradních dílů. Hned další den 6. května byla pro všechny naše stíhací jednotky vyhlášena bojová pohotovost a začalo vyjednávání se spojenci.
Plán vypadala takto, 312. stíhací peruť měla se svými Spitfiry přeletět do Plzně, v té době již osvobozené americkou armádou, a odsud létat nad Prahu a okolí a útočit na německé cíle. To by pro Spitfiry s doletem zhruba 700 kilometrů nebyl problém. Vypadalo to nadějně, piloti 7. května již seděli připraveni v kabinách svých strojů a v 17:45 mělo být dáno povolení ke startu.
Jenomže komunistické vedení SSSR dalo přednost politice před pomocí zoufale bojujícím Pražanům. Stalin tehdy zakázal čs. letcům přiletět Praze na pomoc, protože mu nezáleželo na tom, kolik zemře lidí, hlavní bylo, aby do Prahy dorazila jako první Rudá armáda, která se neměla s nikým dělit na zásluhách o osvobození.
Pro Čechoslováky v Anglii to byl strašně chmurný pocit. „Cítili jsme se hrozně moc poníženi, opět jsme nemohli bojovat za svoji vlast, a tentokrát nám to zakázali Rusové, kteří tvrdili, že jsou naši přátelé,“ řekl mně v osobním rozhovoru už před lety generál František Peřina, čs. stíhací eso.
Přitom situace v Praze byla velmi vážná, protože se stala terčem útoků německého letectva. Rozkaz o nasazení Luftwaffe k potlačení povstání vydal podle webu denik.cz vrchní velitel Waffen-SS v Protektorátu generál Carl von Pückler-Burghauss už 5. května, ihned poté, co se povstání rozšířilo. Letadla měla bombardovat zejména budovu Československého rozhlasu v tehdejší Schwerinově, dnes Vinohradské ulici, dále centrální část Prahy kolem Václavského náměstí a také historickou část Prahy (Staré Město) na pravém břehu Vltavy. Pro způsobení co největších škod měla použít trhavé a zápalné bomby.
Těžko soudit, jak moc by byla přínosná pomoc čs. stíhačů, ale je pravděpodobné, že by dokázali sestřelit některá nepřátelská letadla a také zaútočit na německé pozemní jednotky, které se blížily k hlavnímu městu, a způsobit jim citelné ztráty.
Jenomže ani po utichnutí válečné vřavy v Evropě, nebyli naši letci v Anglii doma vítáni. Přitom už šest dní po konci druhé světové války v Evropě měli českoslovenští piloti vypracovaný detailní popis přeletu z Británie domů, jak uvádí aeroweb.cz.„Už jsme měli namalované naše znaky, všechno bylo připravené. Rusové nás tady ale nechtěli, tak se to oddalovalo, až se to oddálilo do ztracena. Čekali jsme, kdy se vůbec vrátíme do republiky. Válka skončila 8. května a my jsme odstartovali teprve 7. srpna 1945,“popisuje stíhač RAF brigádní generál Emil Boček snahu ruského vedení, aby zásluhy „sklidila“ Rudá armáda, nikoli tuzemští letci.
Komunisté společně s Rusy totiž dělali všechno proto, aby jejich návrat do vlasti oddálili, jak opět potvrzuje iDNES.cz. Rusové, kteří veleli na ruzyňském letišti, zakazovali našim řídícím na věži komunikovat s našimi letadly, která přilétala z Anglie a celkově měli navrátilci pocit, že ani nejsou ve vlastní zemi. Velitel našich letců v Anglii, generál Janoušek, po tom, co nikdo nereagoval na jeho telefonáty, telegramy a ani žádosti o možnost přistání, odletěl na vlastní pěst do Prahy.
V Praze se sice setkal s prezidentem Benešem, ale současně obdržel telegram z Moskvy: „Nepovolujeme gen. Janouškovi přistání v Praze.“ Celá nanejvýš trapná situace se nakonec dala do pohybu až v druhé polovině července. Teprve 25. července mohl v Ruzyni přistát první bombardovací Liberátor 311. perutě.
Nakonec tedy po moha peripetiích přistálo 13. srpna 1945 v Praze na Ruzyni 54 Spitfirů z 310, 312 a 313 stíhací letky RAF. Na letišti je vítaly tisíce nadšených lidí. Z dvou tisíc pěti set letců pětina válku nepřežila, přibližně deset procent se jich po skončení bojů do země nevrátilo.
Bohužel, vděk netrval dlouho, po komunistickém puči v roce 1948 se tito váleční hrdinové stali oběťmi rudé perzekuce. Byli vyhazování z armády, mnozí z nich emigrovali, další skončili v komunistických žalářích a stíhač Josef Bryks zemřel v noci z 11. na 12. srpna 1957 v jáchymovském lágru v důsledku záměrně zanedbané lékařské péči.
Zdroje:
