Článek
Jak uvádí web ustrcr.cz, devětapadesátiletý Johann Dick, otec tří dětí, měl 18 září 1986 obrovskou smůlu. Miloval turistiku a toužil pěšky prochodit celou Horní Falc. Běžně dokázal ujít i 20-25 kilometrů. Měl ve zvyku ujít delší a obtížnější část trasy v první půli dne, naobědvat se v restauraci a vrátit se do výchozího bodu, kde míval zaparkovaný vůz.
Osudového 18. září 1986 mu jeho rodina vylosovala trasu nedaleko hranice s tehdejším Československem. Byla to podle webu denik.cz devítikilometrová túra z Hermannsreuthu u Bärnau do Treppensteinu po značené turistické stezce. Auto nechal muž dopoledne na parkovišti poblíž Hermannsreuthu (osady, která historicky tvořila jeden celek s českou osadou Hraničná) a vešel do lesa. Před sebou měl zhruba tříhodinovou procházku, po níž se mohl těšit na občerstvení v restauraci s pstruhovou farmou v Treppensteinu (nacházejícího se v blízkosti českého Broumova u Tachova).
Shodou nešťastných okolností se toho dne se chystali v tomto prostoru emigrovat do západního Německa dva mladí Poláci, Marek Majko a Andrzej Gwizdoń. Zatímco tomu prvnímu se útěk podařil, toho druhého pohraničníci dopadli.
Jenomže čs. pohraniční hlídka si spletla prchajícího Poláka s Johannem Dickem, který šel po německé straně hranic. Pohybující se postavu ve světlém oděvu zahlédl na vzdálenost asi 80 metrů pohraničník četař Stanislav Jirásek a v domnění, že má před sebou hledaného uprchlíka, začal křičet: „Stůj!“ a „Stůj, nebo střelím!“ Ironii osudu bylo, že Majko se už předtím dostal do západního Německa na jiném místě.
Dick netušil, že to patří jemu, přesto se raději rozhodl rychle odejít hlouběji do německého vnitrozemí. Pohraničníci po něm začali střílet ze samopalů a smrtelně ho zranili. Následně si uvědomili, že po seniorovi stříleli na německém území a v bezvědomí ho odtáhli do Československa, kde Dick v sanitce, která ho převážela do nemocnice v Tachově, zemřel.
Když se muž nevrátil ze svého výletu ani na noc domů, uvědomila jeho rodina policii. Ta pak v obci kousek od českých hranic našla druhý den ráno jeho zaparkované a zamčené auto. Západoněmecký pohraniční komisař se proto ten den před půl pátou dotázal telefonicky československé strany, jestli Dick nebyl náhodou na československém území zatčen. Zprvu nedostal žádnou odpověď. Až večer obdrželo německé velvyslanectví oficiální informaci o Dickově smrti. Rodina se ji však dozvěděla až dva dny po Dickově zmizení.
Byl z toho velký mezinárodní skandál, protože ze strany čs. pohraničníků se de facto jednalo o únos a vraždu. Následovalo prudké ochlazení mezinárodních vztahů mezi socialistickým Československem a Spolkovou republikou Německo. Když se německý ministr zahraničí Hans-Friedrich Genscher setkal během Valného shromáždění OSN v New Yorku se svým československým protějškem Bohuslavem Chňoupkem, odmítl mu podat ruku.
Němečtí politici důrazně požadovali zákaz střelby na hranicích. „Podle našeho pevného přesvědčení nemá žádný stát na světě právo bránit lidem v opuštění země silou zbraní. Žádný stát nemá právo střílet do lidí, bez ohledu na to, zda jsou to občané jeho vlastní, nebo cizí země. A už vůbec ne, pokud se tak děje na cizím území,“ prohlásil tehdy kategoricky hesenský ministr Joschka Fischer.
Celkový počet osob, které zemřely při pokusu překročit v letech 1948 až 1989 československé západní hranice, se podle ustrcr.cz pohybuje kolem tří set, z toho samotnými pohraničníky jich bylo zavražděno na 145, zbytek připadá na jiné příčiny, například úmrtí po zásazích elektrickým proudem, sebevraždy ze strachu před zatčením atd.
Když se člověk nad tím zamyslí, tak je to velká přehlídka obrovského pokrytectví. Když údajně komunistické země byly rájem na zemi, tak proč z tohoto ráje utíkaly miliony lidí do toho „hnusného“ kapitalismu a přitom riskovali svoje životy. Proč socialistické země musely opevňovat svoje hranice se Západem signálním zátarasy, ženijními překážkami atd. Ne, to nebylo k obraně před vnějším nepřítelem, to bylo namířeno proti vlastním lidem, kteří toužili po svobodě. O to víc vynikne zločinná podstata komunistického režimu neváhajícího vraždit nevinné lidi, kteří se provinili pouze tím, že chtěli žít jinde.
Právo na svobodu pohybu a další základní lidská práva přitom ratifikovaly účastnické země včetně Československé socialistické republiky v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách v roce 1975. Komunisté tak nedodržovali ani to, k čemu se oficiálně zavázali.
I kdyby se Johann Dick náhodou nebo nedopatřením dostal na čs. území, tak českoslovenští pohraničníci neměli právo střílet po neozbrojené osobě, která je nijak neohrožovala. V jeho a dalších podobných případech se dopustili surové vraždy. Nevinil bych však z toho jenom ty mladé kluky v uniformách, vojáky základní služby, ale hlavně vrcholové komunistické představitele, kteří děsivou atmosféru na hranicích především zavinili.
Zdroje:
