Článek
To muselo být dílo šílence. Před 110 lety byli 28. června 1914 v Sarajevu zavražděni srbským teroristou Gavrilo Principem rakouskouherský následník trůnu František Ferdinand d'Este a jeho žena Žofie pocházející z českého hraběcího rodu Chotků. K vrahům patřili příslušníci organizace Mladá Bosna, kteří byli řízeni přímo ze Srbska tamním šéfem vojenské rozvědky a vůdcem nacionalistické skupiny Černá ruka Dragutinem Dimitrijevičem. Ten zosnoval více teroristických útoků, mimo jiné v roce 1911 naplánoval nezdařený pokus o atentát na císaře Františka Josefa I. Jejich cílem byl vznik velkého Srbska s odtržením Bosny a Hercegoviny a dalších jihoslovanských území od habsburské monarchie. Bosna a Hercegovina s metropolí Sarajevo byla Rakouskem-Uherskem anektována v roce 1908. O tom, že velká část Bosňanů však vládu Vídně tolerovala, svědčí i fakt, že Princip a jeho druhové byli po vraždě napadeni místními obyvateli.
V knize Vražda arcivévody uvádějí její autoři, že Rusko o teroristických útocích plánovaných Srbskem vědělo a podporovalo je. I z toho důvodu patřilo k viníkům první světové války.
Pamatuji si, že v dějepise na základní škole nám učitelka na komunistickou dobu dost odvážná, tuším že se jmenovala Jitka Muroňová, řekla, že atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda byl chybou, protože dotyčný usiloval o přeměnu Rakouska-Uherska ve federaci rovnoprávných národů. Ano, to je pravda. Následníka trůnu inspirovala návštěva Spojených států amerických a jejich státní řízení, které hodlal aplikovat i na habsburskou monarchii, něco ve stylu Spojené státy Velkého Rakouska. Viděl v tom jedinou šanci, jak ji zachránit před rozpadem.
Jenomže právě to mohlo podle Wikipedie Dimitrijevičovi vadit. Kdyby se totiž arcivévodovi povedly uskutečnit uvažované změny a důsledně federalizovat Rakousko-Uhersko včetně udělení autonomie jižním Slovanům, tak by cesta k velkosrbskému snu bělehradských radikálů byla hodně ztížena.
Atentát, respektive zbabělá vražda následníka trůnu a jeho manželky, nakonec umožnila spustit válečný mechanismus. Přitom arcivévoda František Ferdinand byl v monarchii hlavou tzv. mírové strany. Odmítal válku proti Srbsku a především proti Rusku. „Nikdy nepovedu válku proti Rusku. Obětuji všechno, aby k ní nedošlo, protože tato válka by skončila buď svržením Romanovců nebo Habsburků – anebo možná i svržením obou dynastií,“ tvrdil arcivévoda. Později se ukázalo, jak prorocká slova to byla. Ve svých dopisech také zdůrazňoval, že Conrada je třeba držet na uzdě. Směřovalo to k náčelníkovi generálního štábu rakousko-uherské armády Franzi hraběti Conradu von Hötzendorfovi, který patřil ke stoupencům tzv. válečné strany, jež prosazovala válku se Srbskem. Paradoxem je, že k jeho funkci mu v roce 1906 pomohl sám František Ferdinand, který se později stal generálním inspektorem rakousko-uherské branné moci.
V jeho osobě pak ztratila mírová strana svého hlavního představitele a cesta k válce byla otevřena. Von Hötzendorfovi už nic nebránilo v jeho úmyslu napadnout Srbsko. Domníval se, že půjde o krátkodobé lokální střetnutí, velmi se však zmýlil. Je paradoxem, že světový válečný konflikt s miliony mrtvých se rozpoutal po vraždě člověka, který válčit nechtěl a usiloval o zachování míru. Spouštěcích mechanismů bylo víc, nicméně Rusko a Srbsko mají také svůj podíl na vyvolání první světové války.
V současné době i mnozí Bosňané považují Principův čin za terorismus a vraždu. Z místa činu v Sarajevu byla sejmuta pamětní deska oslavující čin srbského nacionalisty a nahrazena tabulkou s informativním historickým textem. Odstraněny byly i další artefakty velebící tento zločin. Sarajevské muzeum let 1878 – 1918 připomíná pozitivní záležitosti, kterými přispěla rakousko-uherská vláda k rozvoji Bosny a Hercegoviny. K vidění jsou zde i voskové figuríny Františka Ferdinanda a jeho manželky Žofie.
Zdroje:
Vražda arcivévody, Greg King a Sue Woolmansová, nakladatelství Bourdon, Praha 2017
