Článek
Je jednou velkou lží, že za rudé totality bylo dostupné bydlení. Opak je pravdou. Byty byly na příděl a trh s nimi neexistoval, nebylo možné si pronajmout bydlení jako v současnosti. Honza je o dost starší než já a v sedmdesátých a osmdesátých letech pracoval jako redaktor Mladého světa, což tehdy byl skvělý a oblíbený časopis, v trafikách k dostání často jen pod pultem.
Tady jde však o to, že Honza neměl v Praze, kde bydlet. „S manželkou jsme žili všelijak, někdy třeba v ateliérech, ale tam jsme nikdy dlouho nevydrželi, lidé nás totiž udávali, že tam bydlíme, a to se nesmí. V roce 76 se nám narodila první dcera, s manželkou jsme pak nějakou dobu bydleli v třípokojovém bytě u jejich rodičů společně s jejím bráchou, jeho ženou a děckem. Takže nás tam žilo osm, což sebou neslo velké problémy. Pak jsem také ženu s malou poslal bydlet ke svým rodičům do domku ve vesnici na Chodsku, odkud pocházím, a jezdil za nimi na víkendy. Jenomže v osmdesátém roce žena čekala druhé dítě a začalo jít do tuhého. Tenkrát mi nabídli místo šéfredaktora okresního týdeníku v Domažlicích s tím, že mi dají byt 3+1. Mne se z Prahy nechtělo a v Mladém světě mě to bavilo. Šel jsem proto za šéfredaktorkou, řekl jí co a jak, s tím, že to v Domažlicích asi budu muset vzít, protože takhle to dál nejde. A ona mne řekla, „Jeníku, uvidíme, co se dá dělat, Mladá fronta by letos nemusela dostat tři byty, ale jenom dva, jelikož my tady máme havarijní případ a to jsi ty. Nakonec to tedy dopadlo dobře a já po deseti letech konečně dostal třípokojový byt na jižáku,“ popsal mi Honza své bytové trable.
Jenomže tohle nebylo vůbec nic ojedinělého. Písničkář Wabi Daněk zpívá ve svém hitu Nevadí o podobném příběhu. „Neměli jste byt a vlastně ani prachy, prej, že ve dvou se to táhne líp, jenže už jste tři a máma s dvěma bráchy, starej dvoupokoják, špatnej vtip. Tak jste žili rok v té super těsný kleci, vzteky vysušený jako troud, jednoho dne pak si žena vzala věci, další připomínky řešil soud.“ Tak to tehdy za rudé totality bylo, lidem se za komunistů kvůli bytové krizi rozpadala i manželství.
Pěkný komentář k tomuto tématu uvedl na webu newstream.cz Roman Češka. Správně podotknul, že ve vilách bydleli ti úspěšní. Já bych dodal, že hlavně komunističtí papaláši, kteří je ukradli právoplatným majitelům. Vysoce postaveni soudruzi s bydlením samozřejmě problémy neměli. „Prvorepublikové činžovní domy a vily nechal (komunistický režim) chátrat. Mimořádnou stupiditou, kterou komunista prokázal celým systémem svého centrálně plánovacího hospodaření, dovedl zemi do hluboké krize bydlení, kdy se na byty vytvářely pořadníky, institucionalizovala se protekce a korupce a melouchaření,“ píše Češka. Správně také dodal, že na služby OPBH (instalatéři, topenáři, elektrikáři a další) se bez protekce nebo úplatků čekalo měsíce.
Není tedy pravdou, že za komunistů existovalo dostupné bydlení. V některých případech možná ano, ale většinou ne. Lidé neměli kde pořádně bydlet, a na byty se čekalo i deset i více let. Znám případ svého kamaráda, který začátkem sedmdesátých let pracoval v chemičce v Pardubicích a přespával v odstaveném vagónu na nádraží, protože jinde neměl kde.
Pravdou však je, že za socialismu se u nás postavily statisíce bytů. Přesto jich byl nedostatek. Jak to bylo možné? Na to celkem trefně odpověděl Sir Winston Churchill svým citátem, že kdyby komunisté vládli na Sahaře, bude tam i písek na příděl.
Zdroje:
