Článek
Jeho konec však byl smutný, generál justiční služby Bohuslav Ečer zemřel 14. března 1954 na interní klinice Zemské fakultní nemocnice v Brně. Smrt však byla pro něj vysvobozením, protože podle webu seznamzpravy.cz tak unikl chystanému zatčení a politickému procesu. Stal se jednou z obětí komunistických štvanic.
Anketa
Bohužel, když rudí jej nemohli dostat osobně, odnesla to jeho rodina. „Manželce Ludmile se sice podařilo na čas ukrýt v psychiatrické léčebně, ale obě dcery byly společně se svými manžely zatčeny a mladší Jarmila následně ve vykonstruovaném procesu v červenci 1955 odsouzena k trestu odnětí svobody na dvanáct let. Domů se vrátila až na amnestii v roce 1960,“ uvedl pro seznamzpravy.cz historik Eduard Stehlík. Komunisté stejně jako nacisté se mstili na rodinných příslušnících. Rudá a černá totalita toho měly hodně společného.
Jak uvádí web vhu.cz, Bohuslav Ečer se narodil 31. července 1893 v Hranicích na Moravě do rodiny neúspěšného obchodníka, později zaměstnance drah. V roce 1911 maturoval na kroměřížském gymnáziu a zapsal se na vídeňskou univerzitu ke studiu práv. Pocházel z chudé rodiny, což zapříčinilo jeho levicovou politickou orientaci a proto se stal členem sociální demokracie. V roce 1915 musel za trest narukovat do rakousko-uherské armády a přerušil tak vysokoškolská studia. Studium práv pak dokončil na Karlově univerzitě v Praze až po roce 1918. Nejdříve působil u soudů, později si otevřel vlastní advokátní praxi. Stal se dokonce členem KSČ, jenomže se postavil proti jejím příliš prosovětským postojům a byl z ní proto v roce 1929 vyloučen. Je velmi pravděpodobné, že i to přispělo k jeho nenávisti u soudruhů, protože ti nezapomínají.
Vrátil se tak do sociální demokracie a ve 30. letech aktivně vystupoval proti nacismu. V kritickém roce 1938 agitoval ve prospěch aktivní obrany vůči nacistickému Německu a v bolestivých zářijových dnech byl pozván do Velké Británie, kde měl osm přednášek vysvětlujících události v ČSR a burcoval proti politice appeasementu.
Po okupaci českých zemí se zapojil do protinacistického odboje. Jelikož mu však hrozilo zatčení gestapem, emigroval přes Jugoslávii do Francie a v září 1942 do Velké Británie. Tady se začal podle webu irozhlas.cz věnovat činnosti, který byla zpočátku pro mnohé nepředstavitelná– potrestání těch, kteří byli zodpovědní za rozpoutání války, holokaust a další zločiny. Bohuslav Ečer se také stal členem nově zřízené komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů.
Generál Ečer se pak do dějin mezinárodního práva i vojenství zapsal řadou svých podnětů, které jsou mnohdy platné dodnes. Na jeho popud byly organizace NSDAP, SS, SA a gestapo prohlášeny za zločinecké, stejně jako byla jeho myšlenkou trestní odpovědnost hlav států Osy za trpění nebo nařízení páchání válečných zločinů. Také zavedení termínů zločin proti míru (tedy přípravy, rozpoutání a vedení útočné války) a zločin proti lidskosti/humanitě (tedy zločiny z nenávisti proti skupině osob ve formě vraždy, vyhlazování, mučení atd.) do mezinárodního trestního práva patřilo k jeho nezpochybnitelným přínosům. V neposlední řadě se po celou dobu zasazoval o poválečné mezinárodní odsouzení válečných zločinců, což vedlo k ustanovení nové právní disciplíny mezinárodního trestního práva a ve svých důsledcích ke zformování mezinárodního soudního dvora v Haagu, který působí dosud. Není tedy překvapivé, že se Bohuslav Ečer stal po válce vedoucím čs. delegace u Norimberského soudu a k tomuto vysoce prestižnímu angažmá mu byla dokonce propůjčena hodnost generála justiční služby čs. armády. Sám se také aktivně podílel na pátrání a stíhání válečných zločinců.
Dá se říci, že proslul jako lovec nacistů, Tak se mu podařilo v americkém zajetí najít bývalého státního tajemníka Karla Hermanna Franka. Poprvé ho vyslechl už na konci května 1945. Řekl mu, že byl na návrh československé vlády 10. června 1944 zapsán na listinu válečných zločinců. A oznámil mu, že bude vydán k potrestání československým soudům. K. H. Frank v tu chvíli údajně celý zbledl. Žil totiž v představách, že se svou rodinou dožije na některém izolovaném ostrově jako Napoleon. V tom se však pořádně spletl, už 7. srpna byl Frank převezen do Prahy, kde stanul před soudem, který ho poté odsoudil k trestu smrti.
Stejně Ečer o něco později přivezl zpět do republiky také velitele terezínské Malé pevnosti Heinricha Jöckla, který rovněž skončil u soudu a následně na popravišti. A podílel se na potrestání i dalších nacistických válečných zločinců. „Osobně vyslýchal například bývalého říšského protektora v Praze Konstantina von Neuratha, Heydrichova nástupce Kurta Dalugea, ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa, generála Wilhelma Keitla nebo Hermanna Göringa,“ upřesnil historik Stehlík.
Od listopadu 1945 pak generál Ečer vedl v Norimberku československou delegaci u Mezinárodního vojenského tribunálu. Za tuto činnost byl vyznamenám vysokým americkým řádem Legion of Merit. Po skončení norimberského procesu se stal jedním z 15 soudců mezinárodního trestního soudu v Haagu a také přednášejícím na právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde byl v roce 1948 byl jmenován profesorem. O dva roky později ale byla právnická fakulta MU z politických důvodů zrušena.
Po komunistickém puči v únoru 1948 se Bohuslav Ečer jako „zápaďák“ ocitl v nemilosti nového režimu. Počátkem 50. let se snažil pomáhat svým známým ve vykonstruovaných procesech, aktivně rovněž vystoupil na obranu Milady Horákové, s níž se osobně znal. Rudými mocipány byl vystaven obrovskému psychickému nátlaku, což se projevilo na výrazném zhoršení jeho zdravotního stavu a v důsledku stupňujících se problémů mu byl v březnu 1953 přiznán invalidní důchod. Šla po něm také státní bezpečnost a měl se stát obětí jednoho z vykonstruovaných politických procesů, čemuž ale zabránila jeho předčasná smrt v 60 letech. StB jej přišla zatknout dva dny po jeho úmrtí, protože se k ní tato zpráva ještě nedostala.
Zdroje:
