Článek
Jenomže tentokrát měli soudruzi problém. Jak uvádí web pametnaroda.cz, Několik vět podepsali nejenom disidenti, ale i umělci jako J. Bartoška, V. Merta, D. Kolářová, B. Polívka, M. Kocáb, H. Zagorová, J. Kemr, J. Suchý a další. Přidali se i další lidé a signatářů tak nakonec bylo k 17. listopadu 1989 kolem 40 000. A právě to rudochy vytáčelo k nepříčetnosti.
Také jsem přispěl ke zdaru akce svým skromným podílem. Petici jsem podepsal a zajistil i několik desítek dalších podpisů. Jak prohlásila Hana Zagorová, nebylo v ní nic, s čím by slušný člověk nemohl nesouhlasit. Několik vět obsahovalo sedm požadavků. Mezi nimi žádost o propuštění politických vězňů, konec kriminalizování nezávislých iniciativ, svobodu projevu, respektování požadavků věřících občanů, svobodnou diskusi o padesátých letech a Pražském jaru v roce 1968 apod.
Rozhodl jsem se tedy rovněž přispět k dobrému dílu. Řekl jsem si, že nestačí jen nadávat na režim po hospodách, ale je také třeba proti těm komunistickým bestiím něco dělat. Text petice jsem si proto přehrál ze Svobodné Evropy na kazetu. Tu jsem dal kamarádce – šikovné písařce k přepsání na psacím stroji a zároveň požádal o vytvoření podpisových archů. Klaplo to na jedničku.
Petici jsem podepsal a vyrazil oslovit další lidi. Úspěšný jsem byl v našem mládežnickém katolickém pěveckém souboru Komáři při brněnském chrámu sv. Jakuba. Tam mi to podepsalo dobrých dvacet kolegů zpěváků. Také jsem to zkusil u nás v práci, kde jsem ovšem narazil. Z několika desítek oslovených jsem získal pouhé dva podpisy. Dobře se mně ve sbírání podpisů v křesťanském prostředí, dále ve vlacích, kde jsem si tipoval jedince, kteří by to mohli odsouhlasit. Celkem se mi to dařilo. Podepsali to většinou trampové nebo rockeři, zkrátka lidé milující svobodu, kteří měli bolševiků plné zuby. Povedlo se mi získat kolem padesáti podpisů, podpisové archy jsem pak předal brněnské signatářce Charty 77 Haně Holcnerové.
A jestli jsem měl strach? Tak trochu ano, to přiznávám, ale snažil se na možné neblahé důsledky nemyslet. Je pravdou, že rudý režim už kolem sebe kopal jako umírající kobyla, ovšem i ty bývají nebezpečné. V létě 1989 ještě represe běžely naplno. Proti těm, kteří petici šířili či pod ni sbírali podpisy, represivní složky v čele se státní bezpečností zasahovaly tradičními metodami - domovními prohlídkami, zadržením na osmačtyřicet hodin, často opakovanými výslechy, zahájením trestního stíhání, atd. Stále totiž platil komunistický trestní zákoník a klidně z toho mohl být i trestný čin podvracení republiky podle § 98, za něž se dávalo jeden až deset let vězení a jehož vágní výklad umožňoval trestat širokou škálu nesouhlasu s rudými pořádky, tedy spíše nepořádky.
Měl jsem štěstí, represe mne minuly. Svého činu jsem však nikdy nelitoval a nikdy litovat nebudu. Žijeme nyní v krásné době. Komunisty považuji společně s nacisty za to nejhorší, co mohlo lidstvo potkat, za zlo, které je nutné zničit všemi dostupnými zákonnými prostředky.
Zdroje:
