Článek
Práci na jednom z nejprestižnější českých zámků Eva milovala. Uspěla v konkurzu a tak mohla nastoupit do pokladny. Kastelán ji k tomu řekl, že on by raději dal přednost nějaké místní ženě, ale Eva z nedalekých Českých Budějovic jako jediná z uchazeček uměla anglicky, německy a samozřejmě také rusky, což byla ideální kombinace, a ta rozhodla o jejím úspěchu.
Anketa
Svoje místo si moc pochvalovala. Bylo pro ni úžasné, že se setkává s lidmi z celého světa a tak nějak si o nich mohla udělat obrázek. Také tam poznala spoustu známých osobností a smála se když jeden známý a celkem úspěšný český herec se u ní dožadoval vstupného pro důchodce. Vzpomínala také na Petra Pitharta, který se choval velmi mile. Byla hodná, milovala zvířata a návštěvníkům hlídala pejsky, protože Ti dovnitř nesmí. Nejraději měla skupiny rakouských a německých seniorů. Ti se podle ní chovali velmi slušně a byli oblíbení i u průvodců, protože dávali super dýška. O německé prohlídky byl proto mezi průvodci velký zájem a ti se o ně div nervali.
Největšími problémy naopak Eva měla s ruskými skupinami, pozor se skupinami, ne s Rusy. Lidé v ruských skupinách často fotili při prohlídkách bez dovolení, přelézali provazy atd. Jednou k ní přišla nějaká paní, mluvila anglicky, a poprosila o anglický text, že tedy půjde s českou skupinou. Proč ne. Pak jí Eva někde potkala u zámku, a dámy zašly na kafe. Eva jí řekla: „Podle Vaší angličtiny si myslím, že nejste Angličanka, a budete někde z východu.“ Dotyčná odpověděla, „to máte pravdu, jmenuji se Irina, jsem z Ruska, jsem lékařka a žiji v Sankt Petěrburgu, kde pracuji na soukromé klinice.“ Tak se holky navzájem představily, a Eva povídá: „Ale teď mně to došlo, jak jste tam byla, tak jste mohla jít s ruskou výpravou a mohla jste mít prohlídku v ruštině.“ Ona na to: „To právě nechci a nikdy to nedělám. Já se stydím za tyto své krajany, kteří se neumí chovat, jsou namyšlení, nepozdraví, nepoděkují a myslí si, že jim patří celý svět.“ Eva na to: „To máte pravdu, je to jak říkáte, proto tyto skupiny tady nemáme moc rádi.“ Ruska na to, „vysvětlím Vám to, často to jsou vysocí státní úředníci, policajti, prokurátoři, kágébáci (asi myslela členy FSB), kteří jsou zvyklí brát velké úplatky a s pohrdají obyčejnými lidmi. Oni si myslí, že se takto můžou chovat kdekoliv.“ Takže všichni Rusové nejsou stejní, Eva si stěžovala na ruské skupiny, ale naopak jednotlivé Rusy si docela chválila. Koneckonců byla náruživou čtenářkou ruských klasiků.
Jednou také Eva velmi razantně zakročila při ochraně zámeckého majetku. Ona o poledních přestávkách se po obědě ještě chodila projít se do zámeckého parku. A občas tam narazila na nějaké polomozky, kteří i přes zákaz chodili po trávnících. Tak je seřvala a byl klid. Jednou však tam nějací mladíci skákali přes záhony a občas i do nějakého skočili. Eva na ně křikla, jenomže jeden z hochů na ni jaksi ukázal, že je jednička. Tak na něj vlítla a zfackovala ho. Když to začalo křičet nět, nět, bylo jasné, že je to Rus. Tedy takovým já říkám rusáci. Byl to poněkud nekonvenční zákrok, ale účinný, protože hoši se okamžitě srovnali. Pravidla se mají dodržovat. A Eva je bránila. Není přece možné, aby nám nějací namyšlení týpci ničili zámecké parky. Evi byla jsi skvělá, říkám si i po letech. Na druhé straně jsem jí sám řekl, že z toho mohla mít problémy. On to byl opravdu poněkud drsný nekonvenční zákrok a poněkud hraniční. Jenomže měla volat policisty? Mám obavy, že ti by nepřijeli vůbec nebo až za dlouhou dobu, kdy už by výtržníci byli pryč. Takže to vyřešila rázně a bez zbytečné byrokracie. A po nynějších zkušenostech s Rusy, si říkám, že na ně platí jenom hrubá síla, protože to je jediné, čemu rozumějí. A co je nejdůležitější, už je to dávno promlčené, tak o tom mohu klidně napsat.
