Článek
Jaromír Merhaut byl vyhlášený zlínský rocker, který v letech 1979 – 1986 pracoval v mrazírnách a jatkách ve Zlíně (tenkrát Gottwaldov). Poskytl mi osobní svědectví o této době. To, co popisuje, se dá nazvat jedním slovem hrůza, přesněji dvěma slovy příšerná hrůza. Tak strategické zásoby zamraženého masa se po několika letech, v některých případech dokonce až po šesti, odesílaly do Vitany, kde se z nich vyráběla hotová jídla. Jenom ze zlínských jatek tam posílali desítky tun masa ročně. Hovězí svíčková bývala za bolševika úzký profil a v masnách většinou nebyla k dostání. Není divu, když 90% produkce se vyváželo do SRN, za rok jen ze Zlína to bylo cca. 60-80 tun. Vepřová svíčková se v podstatě na pulty našich obchodů skoro vůbec nedostávala. Největší část se vyvezla, zbytek zůstal na místě a skončil u kotlety s kostí jako přívěsek, u nasekaných kotlet coby medailonek.
Otřesná byla také výroba uzenin. K tomu Jaromír Merhaut vysvětluje: „Jeden zaměstnanec byl vyhrazen na zpracování tzv. vratek (= vrácené zplesnivělé uzeniny). To nejhorší se oškrabalo, ořízlo a většina se vracela zpět k pomletí a přidání do uzenin. Měkké uzeniny se vařily a v pecích víceméně jen očoudily dýmem z pilin. O žádné uzení nešlo. Od potkanů ohryzané kousky se jednoduše odřízly. Všechno se nacpávalo solí a dusičnany (sanitr) a dolívalo kýbly vody – do každého metráku suroviny na šunku nejmíň jeden. Pod černou vrstvou moravského uzeného se ukryla kdejaká prošlá lhůta. Stačilo na nějaký ten den zaházet dusičnanem draselným, propíchat česnekovým extraktem, víc proudit, napatlat „asfaltem“. Trvanlivé salámy (selský, vysočina, poličan) se expedovaly jedenkrát týdně v pátek, čabajky a uherák pak čtyřikrát do roka, cca. 300 + 300 kilo na celý okres čtvrtletně.“
Na jatkách to také vypadalo dost hrozně. „Kvičící vyděšená zvířata se mačkala v klecích, opožděným kusům se zapíchnul hák do řiti, přizvedl zadek a ubožák byl takhle dotlačen k ostatním. Prasata před omráčením viděla své podříznuté druhy, mrskající se na hácích, protažených po omráčení za šlachami. V místě, kde se strhávala kůže z ještě teplého hovězího, bylo slizu po kotníky a smradu až na půdu, občas pod nohama křuplo nějaký to oko. Když se přivezla kvalitní prasata od malých soukromníků, byla označena a jejich maso rozhodně neskončilo v běžné distribuci, ale velmi pravděpodobně u komunistických papalášů. Samozřejmě i zaměstnanci si přišli na své. Všichni jsme kradli, od ředitele po poslední uklízečku. Sem tam se někdo naoko chytnul, aby jako byla ostražitost. Výše platů s tím tak nějak počítala, kdo by taky za čtrnáct stovek měsíčně tahal coby závozník denně na hřbetu desítky metráků masa, že… Denně se na zlínských jatkách prý tzv. vypařilo 7 prasat a 1 kráva,“ tvrdí Merhaut.
Čili osobní svědectví bývalého pracovníka socialistického masného průmyslu dokazuje, že povídačky o kvalitních potravinách za komunistů jsou pouhou lží a chemií se na nich také nešetřilo.
To, že komunisté de facto nutili lidi ke zlodějnám, není žádnou novinkou. Tak tomu bylo třeba v hospodách, kde platy výčepních a číšníků činily cca 1400 až 1600 Kč měsíčně s tím, že oni si dokáží přilepšit. Normálně se s takovými výdělky nedala uživit rodina. Výsledkem pak byly podměrečná piva a malé porce jídla, po kterých měly hlad i děti. A podobně tomu bylo u lékařů (on si pomůže úplatky) a také na jatkách, kde se na nějaké ztráty také nehledělo. Tento systém byl soudruhy více méně tolerován, pouze sem tam byl někdo odsouzen, to, aby se neřeklo. Většinou šlo o toho, který začal zlobit nebo z nějakého důvodu začal být soudruhům nepříjemný.
Zdroje:
Vzpomínky Jaromíra Merhauta byly získány formou osobního rozhovoru na moji žádost za účelem pozdějšího zveřejnění.
https://blog.idnes.cz/ziegler/jatka-za-komunistu-spina-hnus-a-zlodejny.Bg15063567
