Článek
Demokracie znamená vládu lidu, kdy o správě věcí veřejných rozhoduje většina občanů ve volbách. Svobodné volby se však v roce 1946 v tehdejším Československu nekonaly. Připuštěny k nim byly pouze čtyři politické strany v českých zemích a čtyři na Slovensku. Jak správně připomíná historik a publicista Jan Urban, tyto povolené partaje Národní fronty získaly v posledních předválečných skutečně demokratických volbách necelých 40 % hlasů a 118 mandátů ze 300. Většina tak byla vyloučena ze svobodné politické soutěže.
V českých zemích mohly působit pouze Československá strana národně socialistická, Československá strana lidová, sociální demokracie a Komunistická strana Československa, na Slovensku pak Demokratická strana, Strana slobody, Strana práce a Komunistická strana Slovenska.
V knize vydané Ústavem nezávislé žurnalistiky se autoři zamýšlejí nad fungováním třetí Československé republiky v letech 1945 – 1948 a právem ji vystavili velmi nelichotivé vysvědčení. Dalo by se napsat, že propadla ze všech předmětů.
Pro demokracii je typická svobodná soutěž myšlenek a vizí . Ta ovšem nebyla možná, pokud veřejně mohly působit jen vybrané subjekty, a jen těm občané mohli dát své hlasy. Lidé nesměli zakládat politické strany podle vlastní vůle a tím pádem se nejednalo o skutečnou demokracii.
Perfektně to vystihl Jan Urban ve své úvodním příspěvku Benešova republika jako fašistický stát. „Třetí republika nevědomky napodobovala fašismus tak dobře, že se bez odporu a z vlastní vůle už na konci války stala prolhaným, antidemokratickým, násilným, korporativistickým, a ze všeho nejhůře, otevřeně rasistickým státem, který slovy o demokracii a novém začátku historie jenom maskoval svoji fašistickou podstatu. To, co bylo jen plánem hrstky politiků v exilu, z nichž pouze komunisté přesně věděli, kam chtějí dojít, mělo od prvních dnů míru nezpochybnitelnou ,podporu lidu‘ a vyjadřovalo jeho vůli. Zde neexistuje žádný prostor pro výmluvy. Benešova třetí republika nemohla neskončit v komunistické diktatuře, protože sama ničím jiným než diktaturou nedemokratické většiny nebyla.“
Není možné mluvit o demokracii, jestliže je lidem ukraden jejich majetek, jak se to stalo tzv. Benešovým dekretem o znárodnění z října 1945, kdy došlo k velké loupeži soukromého vlastnictví. Je pravdou, že původně měli být právoplatní vlastníci odškodněni, to se však nestalo. Nehledě k tomu, že Benešova třetí republika často porušovala vlastní zákony a tak třeba stačila stávka dělníků, aby továrna, která neměla spadat pod zestátnění, nakonec zestátněna byla.
Právník Aleš Rozehnal správně připomíná, že totalitu nastolily Benešovy dekrety, které z Němců a Maďarů udělaly bezprávné jedince. K tomu, aby Němci nebo Maďaři byli vyjmuti z platnosti Benešových dekretů a nepřišli o státní občanství a majetek, museli prokázat, že vojensky bojovali proti nacistickému režimu nebo prováděli sabotáže. Samotné antinacistické postoje či nepřátelství vůči hitlerovskému Německu nestačily. Přitom Češi nic takového dokládat nemuseli. To byla do očí bijící křivda. Často také byli odsunuti i němečtí antinacisté.
Robert Břešťan se zabývá osudy českých Židů. Ti se stali oběťmi nacistické perzekuce, přišli o majetek, jenomže v mnoha případech se jej po válce ti, co měli štěstí a přežili holocaust, nedomohli zpátky, Něco z něj sebrali Češi a Slováci, část židovského zlata odvezl jako válečnou kořist Sovětský svaz a zbytek jim ukradl československý stát. Židé tak byli v poválečném Československu oloupeni podruhé.
Tereza Engelová poukazuje na další tehdejší obrovskou nespravedlnost, tzv. zákon Lex Schwarzenberg. Jím byl bezdůvodně a bez náhrady zestátněn obrovský majetek hlubocko-krumlovské primogenitury knížecího rodu Schwarzenbergů. Přičemž kníže Adolf Schwarzenberg byl rozhodným antinacistou a před válkou finančně podpořil částkou 1 000 000 korun stavbu čs. pohraničního opevnění proti Německu.
Nejhorší ze všeho jsou národní mýty, které mají tuhý kořínek. Jejich bourání bývá nevděčná a nedoceněná práce. Je proto dobře, že se jí autoři této výborné knihy ujali a zhostili se ctí. Na faktech přesvědčivě dokázali, že poválečná třetí republika byla totalitním nedemokratických státem, který perzekuoval své občany. Velký podíl na tom měl i prezident Edvard Beneš, jenž v mnoha případech zlu jen přihlížel, přestože věděl, že se nevinným lidem děje příkoří. Toto dílo by si měl přečíst každý zájemce o objektivní pohled na českou historii.
České průšvihy 1945 – 1948
kolektiv autorů,
Vydal Ústav nezávislé žurnalistiky, z.ú.
Líšnice 2025
